Život je jako parkování

"Nezneužívejte své magické schopnosti k vyhledávání volných míst na parkování." varovala mě jedna příručka typu Využijte svoji skrytou sílu a najděte smysl života. Když potřetí kroužím v centru kolem hotelu a hledám nějaké chutné místečko, kam bych vrazila svoje auto a mohla se věnovat užitečnějším věcem, je toho málo, co bych nezneužila, abych nemusela volný čas trávit parkováním. Obyčejně v takové chvíli myslím na to malinkaté místečko, které jsem minula v blízké jednosměrce s tím, že do něj se mi nechce trefovat a že určitě najdu něco blíž a mnohem lépe situované vzhledem k mým schopnostem a momentálnímu duševnímu rozpoložení. Protože jsou dny, kdy se navzdory všem pravidlům parkování zaparkovat jednoduše nedá tím nádherným jediným plynulým pohybem, kdy auto zacouvá, v pravou chvíli se správně otočí kola a auto se zasune úhledně do řady ostatních zaparkovaných vozidel. Jsou dny, kdy těch pohybů musím udělat asi osmnáct, auto i tak trčí, já nadávám nahlas sama sobě, případně se mi snaží poradit různí kolemjdoucí, hlavně prodavači parkovacích lístků, městští policisté, opilci a dvakrát dokonce jacísi výpalníci po těžké šichtě. Když mám mimořádnou smůlu, náš recepční Pepa mě pozoruje na kamerách a v nejvhodnější chvíli mi zavolá a soucitně se mě zeptá, zda nechci pomoct.
Když tedy cítím, že dnes se nepotřebuju stresovat svým potupným skóre v zápasu já versus nějaké malé zákeřné parkovací místečko s obrubníkem do oblouku a s troubícím testosteronem v džípu za zády, který kvůli mně - zaujaté procesem parkování - nemůže projet, raději to risknu a hledám dál. Což je - podle jistých teorií - osudová chyba v komunikaci s Bohem Parkování. Jeho prvním nabízeným místem nesmíte pohrdnout, nebo vás potom, uražený ve svojí božskosti, nechá vydusit a další čtvrthodinu vám nic nepředhodí. Je třeba prý brát, co se naskytne a popasovat se s osudem.
Naproti tomu existuje i jiný přístup, definovaný asi jako vyšší míra božskosti přítomná ve vlastní osobě, podle které je třeba se jednoduše zaměřit na to nejvýhodnější a k cíli nejbližší místo, tedy k bráně domu, do kterého jdete, přímo u vchodu hypermarketu, na tu nejvýhodnější možnou pozici s pevným přesvědčením, že volné místo akorát pro vás tam být prostě musí. V tom případě existuje jisté nebezpečí, že místo tam oproti očekávání nebude a vy se budete muset vymotat spletí jednosměrek a začít hru znovu od prvního políčka a to opět buď podle strategie "Neurazím Boha Parkování a vezmu hned první" nebo "Na mě čeká to nejlepší přímo v epicentru." Znám pár lidí, kteří se rozhodli pro jednu z těchto strategií a té se drží, i kdyby se opakovaně přesvědčili o tom, že tentokrát by mohli zvolit jiný přístup.
V životě je to velmi podobné. Taky se často musíme rozhodovat, jestli se chopíme první vhodné příležitosti, protože jiná už možná nepřijde, nebo jí necháme plavat v přesvědčení, že na nás někde čeká to nejlepší, co má všehomír v nabídce. Pozorováním přístupu k parkování se dá přijít na mnoho zajímavých zjištění o svých blízkých. Jsou tací, kteří zaparkují a pak nejsou schopní se od toho duševně odpoutat a buď zpochybňují svůj výběr toho místa a způsob realizace (většinou ženy), nebo je téma skvělého laciného a výhodného parkování zaměstnává v podstatě celodenně a celoživotně (většinou muži). Jsou tací, co si v otázce parkování důvěřují, ti, co při tom kontinuálně nadávají, tací, co se při parkování totálně zapotí, či tací, co vždycky někoho odrbou a pak nedělají nic jiného, jen zastrkávají za stěrače lístečky se svým telefonním číslem. Když si uvědomíte, že váš bratranec, který pravidelně zastrkává lístečky za stěrače platí čtvery alimenty po celé republice, dojde vám, že ta analogie se životem není zase tak celkem od věci. No a samozřejmě nejdůležitější je přístup k první nebo té nejlepší příležitosti a jak se kdo vyrovnává s nevýhodami při "první" nebo "čekání na nejlepší".
Jde-li o mě, já jsem zkoušela obě taktiky. I "beru první", i "hledám nejlepší". Momentálně mám plné auto starých cédéček s písničkami, co znám nazpaměť, které jsem našla při uklízení v zapadlé škatuli a vím, že než se stresovat při "beru první" a snažit se necpat auto do nesmyslné mezery na druhém konci města, je lepší zvolna kroužit při "hledání nejlepšího" a zpívat si odrhovačky staré dvacet let. A až bude zase teplo, začnu víc chodit pěšky. Ušetřená magická energie se může hodit na ledacos jiného