Sportem ku zdraví

Někdy před vším prchám do lesa ,v domnění že se mi uleví .Poslední dny mám peklo v hlavě tak snad pomůže příroda . Koukám do země a už z dálky slyším funění a dusot "protože běh to není ten poznám".Otáčím se od cesty ,nemám náladu na lidi ,ale chodec nebo běžec se zastavuje u mě a já zaslechnu "vole to je tvoje auto" stojíš mi na fleku zapadla jsem kvůli tobě . Otočím se chci odpovědět ,možná si i teď vybít blbou náladu ,ale nedostávám se ke slovu .Tady vždy stojím já mladej (tipuju že jsem o deset let starší) kvůli tobě si pokurvím podvozek .Sedím jak opařenej prohlížím si tu ženu nacpanou do tepláků. První myšlenka mě vede k tomu proč to dělá ,ale pak si uvědomím ,že se aspoň snaží .Chci se pousmát ale ona je rychlejší ,nemáš oheň řekne a vole zazní znova .Odpovím že ne a dál ji zkoumám pohledem .Zapadla to ano bleskem mi hlavou ale po kotníky do bahna a klesá stále níž jak neustále přešlapuje .Taky na podvozek se podívám, asi dnes dostal zabrat to už mi cukne koutek .Pára co s ní stoupá je jak z chladící věže.Krátké červené vlasy a oči co mizí pod nánosem čehosi černého. Lekám se že si všimne mého zkoumavého pohledu a to se i stane "na co čumíš "mě příbije k pařezů.Nic nic přispěchám s odpovědí a prchám pohledem k zemi . Její kecáš člověče mi zvedá hlavu a já ji sleduju jak se pod břichem snaží vylovit nějakou kapsičku z které tahá cigarety a zápalky.Nečekaně obratné vyklepne cigaretu a dají do pusy se sirkami je to horší ,v jejich prstech se láme jedná za druhou .Nabízím pomoc "to to trvalo zazní stále tak udýchaně". Škrtnu a její potáhnutí je tak silné že v ní mizí polovina cigarety, kouř smíchaný s její párou je hustější než mlha u Rákosníčka. Nabízím ji svůj pařez k posazení ,ale její odpověď mě překvapuje "dělá š si prdel bych seděla zemi vole". Druhým natáhnutí už palí filtr a odplivne si něco rézavého .Tak jdem k autu ,poslouchám jak omámený a jdu za ní. Kousek ode mě stojí zapadlá fábie ,hrozím se pomyšlení jak může řídit ,kde končí řadící páka když se dostane do auta . Tu nevytlačím a myšlenkami utíkám k pohádce o Popelce a cítím se v kůži prince. Ale ona mě posílá za volant opírá se o kapotu a její dlaně tam snad zůstanou vytlačeny navždy .Auto je venku jak nic ,neděkuje jen naznačí ať vypadnu z jejího fleku. Přeparkuje a mizí v lese . Asi za svým snem. Vlastně ji závidím ona může .