to nejcennější ...

Dala mi možná to nejcennější, co člověk má.
Dárek vždycky potěší.

Sedím v křesle pod továrním oknem bez záclony, v pokoji, co mu zbylo jméno obývák a každej dizajnér by se zděsil, jen co by jedním okem pohlédl dovnitř.
Ta kytice, ta je nádherná. Byl to příjemnej pocit kráčet za potlesku třiceti lidí k panu řediteli a převzít od něj gratulaci a tuhle kytku. Ani moje svatební kytka nebyla tak honosná. Možná je to vůbec moje první kytice - takto honosná.
A přesto, že v mém srdci vítězí křehká krása travin a kytej z pangejtu, nemůžu říct jinak, než - ta kytka je krásná.

Sedím v křesle po mé pratetě a dívám se na obrázek, který jsem před chvílí dostala od mé dcery.
Je krásný. Slova v něm jsou krásná. Pořád to však není všechno, co z toho obrazu proudí ke mně.
Snad je to ... láska? Snad chtění udělat radost.
Tvořila ho mnoho hodin. Mnoho.
Vložila do něj svoje umění, svůj cit, své přání, své myšlenky a ... svůj čas.
Čas, co znamená život.
Věnovala mi svůj - čas.