bílá tma

Vykouknu z okna a vidím, že vrcholky hor jsou bílé . Nedá mi to a vyrážím na čekanou .
Přijíždím , parkuji a nabalím se jako medvěd . Včera jsem byl nahoře také , ale málem sem tam umrzl, jak rychle se změnilo počasí.
Takže dnes se pořádně nabalit a hurá nahoru .
Foťák, kameru a stativ popadnu , nasadím rukavice už za chůze a těším se , co uvidím na planinách . Včera mi přeběhlo stádečko srnčího tak 5 m před objektivem, ale jak jsem měl ztuhlé ruce zimou, nedokázal jsem je ani vyfotit.
A to nemluvím o kmotře lišce, která asi 100m předemnou hledala v trávě myšky .
Snad bude dnes štěstí.
Mašíruju si to lesem asi 6km než dorazím na okraje luk.
Po planinách ze ženou oblaka s větrem v zádech . Dalekohledem kontroluji luka , zda nějaká zvěř není na paši, ale luka jsou prázdné .
Jsem ještě celkem v závětří , ale i tak je ten vítr secakra studený a nelituji toho, že jsem tak nabalen.
Chvílemi se i sluníčko ukazuje a tak si natáčím západ slunce.
Pak vezmu ještě okolí, kde se celkem hezky vyřádil děda Mráz a pokryl stromy námrazou .
Beru stativ s kamerou na rameno a jdu pomalu k nedalekému posedu. Ještě se koupe v záři zapadajícího slunce a tak stavím stativ a natáčím okolí. Je moc hezké vidět ty kouzelné bílé šupiny obalující dřevo . Pak opatrně lezu nahoru. Dělám pár snímků luk ale jsou prázdné. Dnešní sibérie asi nedovolí ani zvěři jít na pašu.
Raději lezu dolů , začíná se stmívat a nerad bych se válel pod posedem se zlámanými kostmi.
Papulu mám úplně ztuhlou, ale zima mi až tak není. Jen ovládat kameru a foťák v rukavicích není sranda.
A tak beru opět stativ na ramena a pomalu jdu po větru kolem lesa. Pod kopcem je to lepší , vítr nemá takovou sílu , ale zvěř není ani zde. Snažím se potichu projít lesem , ale asi po 100 m to vzdávám. Každý krok ve zmrzlé trávě je jak výstřel z pistole. Nechci zbytečně plašit zvěř a tak se vracím zpět na luka. Pomalu je obcházím a doufám, že už něco zahlédnu . Jenže dnes není dobrý den na pašu a zvěř raději zůstává v krytu lesa a já se jí ani nedivím.
Vítr mi ted žene oblaka do tváří a bodá mi v nich tisíce jehliček. Naposledy obhlížím luka , ale i technika mi začíná kolabovat , když mi namrzá jeden tubus dalekohledu. A když se podívám na sebe , vidím jak na mě roste námraza. A tak naposledy natáčím louky kolem sebe a pak se nořím do bílé tmy. Dnes vyhrála příroda , tak třeba příště .....