Mělo to být jinak?

Stála už půl hodiny před zrcadlem. Protahovala si tenkým štětečkem linku kolem oči.
"Přijde pro mne ten - v té vyšívané košili".
"Alan?"
"Ne. Ve vyšívané košili."
"Marek?"
"Marek."
Dokončila oči a soustředěně si kartacovala dlouhé, hnědé vlasy. Věnovala jim vždycky velikou pozornost, aby jí ležely rovné na ramenou a spadaly hladce na záda. Ofinku, přesně zastřiženou půl centimetru nad čistým pravidelným obočím, si natahovala kouskem vaty namočenym do piva. Měla na sobě bílé dívčí šaty a indické sandály. Nosila vždycky nejjednodušší oblečení, aby neporušovalo linii drobného, souměrného těla, sametově do hnědá opáleného. Prsteny nenosila, pouze občas si oblékla náramek a na krk zlatý řetízek. Ze všeho nejdůležitější byly pro ní barvy. Volila nejen šaty podle barev ale i jídlo a pití. Tak důsledně, ze jsem jí často předpovídal smrt, až ji zláká červená, modrá nebo zelená barva jedu.
Potrasla hlavou. "Co se člověku líbí, nemůže mu uškodit ." Nebyla to námitka, ale poučení. Žádné potěšeni jí nemohlo ublížit - vylučovalo takovou možnost uz tím, ze bylo potěšením. Nejraději si stoupala na okraj strmých strži a skalnich previsů. "Mne se to libi - nemůže se mi nic stát", říkala s výrazem člověka, který se snaží vysvětlit něco méně chápavé osobě. Milovala sklepení, jeskyně, hroby, chodila rada na horory, nebala se ničeho. Strach pro ni byl rozkoši, prožívanou během filmového představení. V denním životě o něm nevěděla. O mnoha věcech nevěděla. "Čím toho člověk víc ví, tím je nešťastnější". Neuznavala ani soucit. Oddávala se mu jako strachu, pouze v v hledišti kina.
"Láska a soucit se vylučují " říkala. Ostatně každý si všechno způsobuje sám".
"Už asi přijel ", řekla a pohledla naposledy do zrcadla .
"Kdy myslíš, ze se vrátíš?"
"Nevím ," usmala se omluvne, polibila mne, stiskla mi při tom ruku a pak už bez ohlédnutí spěchala po širokých schodech.
"Co vlastně hledá?" zeptal se mne Petr, který stal na terase a pozoroval ji jak odchází. Chvíli jsem mlčel.
"Štěstí, nebo něco podobného."
"S Tebou ho nenašla?"
"Nejde o naše štěstí. Chce vědět, jestli je i mimo, něco jako živá voda v pohádkách."
"Hledáme své sny."
"Život je příliš krásný " řekl Petr smutné. "Co s tím?"
"Nic, nesnažit se ho vlastnit ."