Zivot s Cynthií

"Nech už toho psaní". Cynthia vešla do místnosti a neměla na sobě nic než indiánské náhrdelníky a náramky.
"Co pořad píšeš ? Cestopis? "
"Určitě ne. Poznámky. Záznamy o hledání něčeho, co zatim neumím pojmenovat. Možná to budou jen tisíce slov, která lze shrnout jednou větou. Jenže bez nich by to neslo. "
"Libi se Ti moje oblečení ? řekla rozpustile.
"Podle toho kam chceš jít."
"Nemluv hloupě. Včera, jak jsme se milovali a dělali všechny ty veci, to byla jen první kapitola a zůstaň jak jsi, to patří k sexuálním fantaziim bývalé puritanky. Můj profesor tvrdil, ze když není někdo anarchistou ve dvaceti, nebude mít ve třiceti energii ani stát se kapitánem u hasičů. Tak to musím dohonit."
Bylo sice příjemne, nechat v sexu rozhodování na Cynthii, ale kdykoliv jsem na ni pohledl, bodlo mě u srdce. Vedle mne,kolem mne, vedle mne, byl někdo jiný. Laskavý , veselý, rozumný i krásný, ale přesto lhostejný. Pozoroval jsem ji jak se svléká, nebo obléká, jak čte, píše, češe se před zrcadlem , dovedl jsem ji v mnohem obdivovat, za mnohé jsem jí byl vděčný, ale po týdnu to pro mne byl desátý rok průměrného manželství.
Cynthia se konečně oblékla a vyrazili jsme na Croisette, kde září večer světla v korunách palem a v záhonech a kvetoucích keřích, žlutá světla a oranžová a zelená a na moři kotví jachty, velice bílé, velice okázalé.
A ty spousty lidi, aut , ty všechny mají někam namířeno, tam, kde už opravdu je to pravé, třebas v tom velkém světelném bludisti plném zvuků a pohybů dívek a kluků a třpytu, odkud jsme odcházeli, až když začínal další den, ale přece jen na pochybách, je-li to ono, ačkoliv tam bylo tolik lidi a z těch nejméně polovina věřila, ze je to ono, jako ten kluk, který nepřetržitě tančil, stažený do tak těsných, bílých kalhot , ze vlastně byl vic než nahý, nebo ta dívka, která měla na sobě záplavu stříbra , ale zase tak prilehaveho, ze byla vic než nahá. A přidávali se další, ve zběsilem, erotickém rytmu, ve kterém došlo k zobrazení orgasmu i vyvrcholení, k extázi.
Možná si to myslela i stará Solange, vzdálena příbuzná Cynthie, u které jsme bydleli a kterou jsme vzali s sebou, protože nám jí bylo líto a Cynthie neustále opakovala: "Víš, jak bych asi jednou byla šťastná, až budu stará, kdyby mě sem někdo vzal, ale to se mi asi nestane? A potom už nějak špatně viděla a postavila sklenici volné do prostoru.
Ano, možná, ze to je tam a tady někde v tom přístavu s těmi jachtami, které nejsou tak velké, aby mohly kotvit samy venku na moři, ale já to nepozoroval, stále si říkám, ze to musí být jinde, ze tohle přece nemůže být ta cukrová hora, když se sem dostalo tolik lidi, kteří by tady vlastně vůbec neměli být.