U moře

Stačí jen ležet a očima sledovat klidný let racka, zelené borovice na pobřeží, zdánlivě beze smyslu putující mravence, oblohu, vlnící se, splouchající moře a cítit teplo, do kterého proniká chladnější večerní vítr. Ležet a vnímat ten proměnlivý svět kolem, povrch Země pod svým tělem, vše nabité energii, životem.
Cely den jsem jen ležel, nic nedělal a nepripadal si zbytečný. Jsem tvor, živočich, náhodné existující. Mohl tu na stejném místě ležet pes, hopsat racek a nic by se nezměnilo. Moře by dál šplouchalo, slunce zapadalo, bylo teplo, větrno a svět byl krásný.
Ze snění mě vyrušíla plavovlasa, do bronzova opalená asi sedmnáctiletá dívka ve žlutých plavkách, která prošla těsně kolem až na mne dopadla sprška písku odletujici od jejich nohou.
Pozoroval jsem ji jak se zastavila opodál a dala se do hovoru s několika kluky. Seděli v kruhu na písku a vypadali starší než ona. Zřejmě nepokládali za nutné ji vyzvat, aby si přisedla. Stála, s jednou rukou v bok a dvakrát nebo třikrát nejistě preslapla. Snad dnes cele ráno premyslela jak to udělat, aby se s nimi setkala. Vybírala co si oblékne a tajně, aby ji nikdo neviděl, se prohlízela v zrcadle. A teď , když ji věnovali pár slov, doufá, ze se aspoň jeden z nich na ni usmeje.
Ale zdálo se, ze je pro ne jen hloupou, malou holkou, protože jejich ambice míří výš.
Možná se bude za čtvrt hodiny vracet zklamaná, ale přeci jen s několika slovy nebo pohledy, které jí daly naději. A zatímco si je bude opakovat s tlukoucim srdcem, zoufalá při pohledu na prsa každé zralé zeny, stane se na chvíli nedostižným snem, zasahujícím nesmazatelně do srdce, o jehož přítomnosti nemá tušení.