Paříž

Tohle je tedy Paříž. Prší, poslouchám hudbu, dívám se na sebe do zrcadla, vlasy spuštěné, mračím se, usmívám se, mám na sobě bílou kosilku a světle zelenou sukni. Až budu umět anglicky, pojedu do Ameriky. Jednou. Ale vrátím se do Paříže, protože odtud nechci, je to jediné město kde existuje zivot a já miluju zivot.
Nemám teď žádné starosti, ani o jídlo, ani o byt. Bydlím u vzdálených příbuzných, v podkroví mám svůj pokojik, koupelnu, postel, všechno na co si vzpomenu. Mám kluka, je mu devatenáct, je nesměly, stydí se, má dětský obličej jako já, nevinný, chodíme vsude spolu, usmíváme se, hladíme , libame se na ulici a lidé se usmivají na nás. Je mi krásně, mile, z ničeho nemám strach. Také jsem si uvědomila , jakou mohu mít moc , nad muži. Ten kluk je do mě tak zamilovaný, ze ho z dlouhé chvíle trápím. Nemůžu za to. Chce být pořad se mnou a strašlivé žárlí. To je přirozené široké pole pusobnosti, jsem asi zlá osoba, ale krade mi čas. A věcně mě přemlouvá, abych si ho vzala. To tak. Chodíme do barú, pijeme různé drinky jezdíme metrem, v noci taxíkem, píše mi úkoly a miluje mě. Až z toho zhubl. Já za to nemůžu.
Kdyby aspoň přestal mluvit o svatbě a o lásce. Věcně se mě ptá jestli ho miluju, tvrdí, ze si vezme zivot, pláče a já ho trapim tím vic. Vživám se do různých rolí, vykládám mu veci, které nejsou pravda a když mi nevěří, brečím, dokud mne nezačne odprošovat. Pak zase mě třeba napadne role napravené hříšnice, lituji toho co jsem mu provedla, prosím o odpuštění, rvu si vlasy, stočím se do klubíčka nahá u jeho nohou, libam mu je, a on mi zvedá hlavu , ptá se co mi má odpustit a já si vymýslim ty nejhroznější věci, které mě napadnou. Potom se rychle obléknu, zapálím si cigaretu a obviňuji ho ze všeho možného, až zase pláče a prosí abych ho neopouštela. Na mou duši nevím, co to se mnou je, proč to dělám, snad chci být zajimava, nevím.
Jenom nechápu, ze mě tak chytrý kluk bere vážně. Je nezkuseny, proto je dobrým divakem pro má představení. Je jako dítě. Věří pohádkám.