Někdo rád vdolky, někdo holky.

V okruhu mých přátel a známých jsem považován za děvkaře a netrápí mne to. Zvykl jsem si a dokonce si zvykla i má žena. Expresivní výraz „děvkař“ však nevystihuje úplně přesně můj vztah k ženám. Jednoduše řečeno, ženy mám rád od svého raného věku. Má představa, že touha po kontaktu s hezčí polovinou lidské populace bude s přibývajícím věkem klesat na intenzitě, až zcela vymizí byla bláhová. Stal se pravý opak a neuklidnilo mne ani sdělení známého „Někteří z nás chlapů to tak prostě mají. Můj strýc se čtrnáct dní před smrtí pokoušel přefiknout sestřičku na JIPce. Bylo mu přes osmdesát.“ Situace byla taková, že čím jsem byl starší, tím mladší ženy se mi líbily. Dokonce jsem měl období, kdy jsem uvažoval o návštěvě lékaře, abych ve finále neskončil, jako typický úchyl s pytlíkem bonbónů před základní školou. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Vyléčil mne jeden večírek s osmnáctiletými holkami. Měla to být zábava, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Přesto to byla katastrofa. Holky byly nesoustředěné, neustále se pošťuchovaly, odpovídaly jednoslabičně, jakákoliv snaha o smysluplnou konverzaci byla marná. Tehdy jsem si vzpomněl na pravdivou hlášku kamaráda: „Víš, proč jsou na světě osmnáctky? Aby se přihlouple chichotaly našim stupidním, rádoby vtipným historkám. Ony z toho vyrostou a my se alespoň chvíli můžeme cítit skvěle.“ Po tomto zážitku jsem se s pokorou vrátil zpět do segmentu vyzrálejších žen. Mimochodem, když už jsme u těch hlášek vzpomněl jsem si ještě na jednu. Na jedné svatbě jsem při po obřadním mejdanu zastihl plačící nevěstu, „Co je, vždyť to měl být tvůj nešťastnější den života.“ „To taky je. Já pláču nad realitou života. Je mi třiadvacet za chvíli mi, ale bude třicet, čtyřicet,padesát, ale ty svině dvacítky, tu budou pořád.“ Ale k tématu. Ženy jsou mou životní fascinací. Mám rád jejich přirozenou krásu, obdivuji jejich schopnost empatie, jejich energii, soudnost i laskavost. Samozřejmě, existuji i ženy typu „slepice“ nebo „kráva“, ale těch moc neznám, protože v žádném případě nejsou v mém hledáčku. Rád se pohybuji v dámské společnosti, protože ji považuji za kultivovanější a věrohodnější, než společnost ryze pánskou. Rád se s ženami bavím, rád je kontaktuji. Moment, kdy s objektem mého snažení skončíme v posteli beru jako bonus. Já především miluji ten proces, tu cestu postupných krůčků ke sblížení, to pozvolné získávání sympatií, tu hru emocí a společného očekávání.