TY II.

Slunce,
překrásný manekýn,
se prkenně uklání,
k západu zavírají se květiny a obchody.
Praha unavená,
chválou básníků a svojí krásou,
šediví,soumrakem.
Je to tak podivné.
Co všechno se ti podobáJe to tak podivné.
Ta myšlenka že tě můžu ztratit,
protože všechno na světě se neustále mění.
Můžu tě ztratita zase budou rána,
plná cigaret,
a bude to svádět,
ke krásnému a pompéznímu smutku.
Můžu tě ztratit,
a zase budou noci,
měsíc vlající na obloze bude podobný stínu,
tvých rozpuštěných vlasů,
nebudu moct spát a budu nenávidět,
klasiky.
Můžu tě ztratit,
a pak snad bude nejvhodnější svést to na dialektiku.
Ano,to všechno se může stát.
Ale nikdy už neztratím,
všechny ty lehkomyslné nevychované a pravdivé,
děti naší lásky,
všechno to co nelze vyhandlovat v tuzexu,
nabiflovat přes noc,
získat protekcí,
úsměvem,
touhu a odvahu,
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod,
nedat se zlákat,
štěstím,
které padne na míru a sluší,
nebýt tu zbytečně,
nejíst tu zadarmo chleba.
Uvidět ráno u Vltavy divoké koně.
Vyjmenovat své lásky,
a bude-li třeba nechat se zabít.
Pro ně.

Václav Hrabě