Hotelová vana

Fotit nahé holky rozhodně není dream job. 24/7 komunikuješ s něžnou částí populace. Od rána do večera. Na sedačku, na které jí fotíš, nepřinesou jen své tělo, ale i celej svůj život.

“Můj manžel mě podvádí.”
“Před měsícem jsem měla soud o děti.”
“Přítel mě pět let ponižoval.”
“Chci větší kozy!”
“Řekl mi, že jsem děvka, pokud se k tobě půjdu nafotit.”

Jako fanoušek vidíš jen malou část celého procesu. Něco jako, když si jdeš koupit čokoládu. Koupíš ji a zakousneš se. Lehké, jednoduché, konzumní. Je to prostě samozřejmost. Pokud by ses ponořil do výrobního procesu čokolády nebo si koupil foťák a rozhodl se fotit akty, pravděpodobně by sis to po měsíci rozmyslel. Proto, když přichází nová zakázka, tajně doufám, že bude jiná než ty ostatní. Osobní, hlubší, příjemná, zábavná. A těch není zrovna mnoho. Je jich jako šafránu, nebo jako hodně dobrých přátel.

Když mi Ekatěrina napsala o focení, po pár řádcích jsem musel klidnit sám sebe.

“Davide, klídeček! Nemusí s tebou hned každá flirtovat!”, promlouvalo ke mně vlastní EGO.

Její psaný projev mě bavil jako už dlouho žádný. A i když cítíte, že toto focení bude jiné, může dopadnout naprosto hrozně. Tak jako ty předešlé. Ale “hrozně” uvnitř tebe, ne vizuálně na výsledku tvé práce. Domluva byla rychlá, věcná a jasná. Což je v dnešní době téměř zázrak.

Přijel jsem na místo určení a hned mezi dveřmi se Weinhauer uvedl, jak se sluší a patří.

“Ty vole!”
“No, ty vole!”, odpověděla a usmála se.

Díval jsem se někam ke stropu. S podpatky měla přes dobré dva metry. A já si připadal jako malej klučík, který si přišel pro autogram za slavným Jordnem. Začala mi ukazovat, kde je káva, co si přivezla za nové prádlo z Monte Carla, kde se pouští hudba apod. Mlčky jsem seděl a pozoroval ji, jak osciluje po pokoji. Sem a tam, jako by to tam bylo její. S klidem a noblesou a stejně tak působil její hlas. Pustil jsem playlist s názvem “SEXY”.

“Tak pojď. Jdeme na to.”
“Co si mám dát na sebe?”
“Začneme tím, v čem se cítíš nejvíce sexy.”

Lehla si na postel a nespustila ze mě oči. V těchto chvílích děkuji za foťák, za který se mohu ukrýt. Nikdo mi nevidí do očí, kdežto já vidím naprosto všechno. Tentokrát mi to však moc nepomáhalo. Potřeboval jsem jí rozesmát, abych zpět získal pevnou půdu pod nohama. Ovšem můj kamioňácký humor se nezdál úplně vhodný. Tedy alespoň jsem si to mysle.

“Víš, co mají společného malé dětičky a analogové hodiny?”
“To netuším.”
“Když jim polámeš ručičky, tak přestanou ukazovat.”

Její smích se začal měnit v chrochtání malého prasátka, které chováte v městském bytě. Kůže na jejím nose se hrnula směrem vzhůru a já se začal řehtat jako blb. Je snad něco víc, než když dívku dokážete rozesmát?

Hodina za hodinou ubíhala. Focení mě bavilo tak, jak už dlouho ne, ale stále jsem se cítil roztěkaný. Nesvůj. Kdežto z ní šel neuvěřitelný klid. Jako by měla vše perfektně naplánované. Žádný z jejich pohybů nebyl zbytečný. Žádné z jejich slov nebylo navíc. I mé lehce navlhlé spodní prádlo vědělo, že Král je na její straně šachovnice. Ještě jeden tah a ..

Na řadu přišla volně stojící vana s výhledem na náměstí. Majestát celého pokoje. Cíl dne, po kterém mělo být vše hotovo.

Jednou rukou se opřela o vanu a začala ji napouštět. Pozoroval jsem její vyšpulenou prdelku v bílých kalhotkách. Houpala se ze strany na stranu, když do koupele přidávala pěnu. Mezitím jsem otevřel lahev limonády a nalil ji do sklenky z broušeného skla.

“Šampaňské pro Královnu?”
“Ano, podáš mi ho do vany.”

Sundala si ten poslední kousíček látky, co měla na sobě a pohodila jej vedle vany. Jedna noha, druhá noha a pak voda pohltila celé tělo. Zavřela oči a vydechla. Podal jsem jí šumivý nápoj a začal fotit. Byla dokonalá. Pokojem se rozlévala vůně její kůže ve spojení s parfémovanou pěnou. Cvakal jsem, jako by nebylo zítřka. Jako by se toto už nikdy nemělo opakovat.

“Půjdeš za mnou?”, vyšlo z jejich úst po delší době.

“Slyšel jsem dobře? Myslela to vážně? Mysli Davide! Tahle nabídka je časově omezená, když budeš váhat, bude už trapné se k tomu vracet!”, promlouval jsem opět sám k sobě.

“Ještě ti udělám fotku tady od okna.”
Oddělal jsem foťák od tváře, podíval se na ni, jak leží v té vaně a zeptal se ..

“Ta nabídka byla myšlena vážně?”
“Ano, ale jen pokud tím nebude porušovat nějaké své fotografické zásady.”

Jedna noha, druhá noha ..

Otočila se zády, položila se mi na hrudník a hlavu opřela o jedno z mých ramen. Čas se zastavil.

“Davide, už se mi nechce fotit.”
“Tak prostě jen tak budem,” odpověděl jsem ji.

Dvě hodiny dialogu, vany, hlazení bradavek, připouštění teplé vody, doplňování pěny, masáže nohou, vůní, doteků, smíchu a něčeho, co vídáme jen ve filmech.

“Už vylezeme,” a začala vypouštět vodu.

Zmizela v předsíni, já si omotal ručník kolem pasu a lehl si na otoman. Levá noha se mi svezla na zem. Po pár vteřinách se vrátila zpět do pokoje. Podívala se na mě, jak tam sedím opřený o jedno z ramen lenošky.

“To je sexy!”

Už měla oblečené kalhoty od kostýmku. Nikdy jsem nikoho neviděl, že by se tak rychle oblékl.

“Vyprovodím tě, zítra brzy vstávám.”

Bože, to je mrcha! Všechno mi dávkovala s naprostou laboratorní přesností. Ani moc, ani málo. Nejdříve ti dá pocit privilegovanosti, a pak tě zase hodně rychle sundá, aby byl vesmír perfektně vyvážený. Ale nerozčilovalo mě to, naopak se mi pěkně rychle zarývala pod kůži.

Oblékl jsem se, objal jí a popřál příjemný zbytek večera. Zabouchla dveře a já odjel výtahem.

“Už ji nikdy neuvidíš,” tuto větu jsem zopakoval ještě asi 3x při dalších setkáních. Pak jsem s tím přestal.

----------------------

CINK, CINK!

“Umělče, platí dnes ten oběd?”
“Ano, Královno! 12:30 tam budu!”
“Tentokrát si dáme Řecko!”
“Těším se!”
“Já také!”