A jsou tu zase,

co by kamenem dohodil. Ano, uhodli jste, Vánoce a s nimi spojená spousta radostí, ale i úkolů. Protože patřím mezi dříve narozené, pamatuji na „blázinec“, který v čase mého dětství a mládí tyhle svátky obnášel.
Maminka šílela, obrovské gruntování, jako by s Vánocemi měla naši domácnost navštívit horda hygieniků, epidemiologů a jiných, kteří nakouknou do každého koutu v domácnosti, s orlím zrakem překontrolují jestli se okna dostatečně lesknou a není někde kousek prádla, co měl být vyprán a vyžehlen.
Nešílím jako moje maminka, ale stejně tyhle rituály mám v sobě schované a přestože jsem se jejímu předvánočnímu šílenství divila a nechápala, něco z toho ve mně zůstalo.
Okno je umyto –už mám jen jedno, šuplíky-zásuvky prohlédnuty a vánoční cukroví napečeno, protože víme, že se musí „naležet“ aby konzumace byla potěšením nejen pro chuťové buňky.
Jen už nás nebude plný dům a se vší pravděpodobností budu sama. Vzhledem k tomu, že už delší čas nevěřím, že dárky nosí Ježíšek, ale že jsou to dárky od našich blízkých, kteří se radují když nás obdarovávají, ale i je dárky potěší, postarala jsem se o to, aby se mi podařilo rozzářit světýlka v očích mých blízkých. A je to pro mě daleko víc, než si kdokoliv dokáže představit.
Nevím jak to máte vy všichni, ale stejně si myslím, že jsou to kouzelné svátky.
Ano, obvykle před nimi ženská část populace šílí, protože všechno to, co se od nás očekává je tak trochu nad rámec běžného fungování, ale protože to víme všichni, že my, ženské, vydržíme několikrát víc, než naše mužské protějšky, proto to zvládneme bez fňukání a vzdychání na jedničku.
Protože, co si budeme povídat, ten večer sváteční, ten za to stojí.