Mžik

Je tolik řádků, které jsem nedopsala. Je tolik vět, které jsem nedořekla...a pak je těch tisíc slov, co se mi derou na jazyk. Ty, které chcete něžně šeptat. Protože jinak by je mohl odnést vánek. Tak jsou lehoučká a nezbedná. Mohly by uchu uniknout.
Půjdu a napíšu je na papír. Budou opuštěná, nevyslyšená...jenže zůstanou. Nikdo vám je neukradne. Tiše budete doufat, že je bude chtít slyšet. Slova, z nichž vykouzlíte bláznovství. Ta, jenž podlamují nohy. Srdce vám sevřou jako pěst a ucítíte je na rtech. Jako tu sladkou chuť vroucího polibku. Několik dalších písmenek vám začne kráčet po tváři. Sklouzávají jedno po druhém přes líčka ke krku. Jedno krátké slovíčko se zarhne u úst...ach- donutí vykouzlit zvuk.
Cítím to...když nechtějí utíkat, ale víc se vpít do kůže. Umlčet touhu a chtění. Rozluštit smutek několika větami napsaných do dlaní...ty měkké velké dlaně všeobjímající...