Cena přátelství

Cestou života neustále hledáme toho pravého. Je jedno jestli tím myslíme partnera nebo kamaráda. Snažíme se najít někoho, kdo by o nás stál, o koho budeme stát my. Ten pocit z objevování nové bytosti je nepopsatelný. Okouzlení střídá úžas a ten zase vystřídá upřímná radost, když se dotyčný opět ukáže, aby vám zaplnil duši jeho střípky emocí a tužeb. Přijmete ho za svého… nejdřív nenápadně, později si uvědomíte, že jeho absence se stává absencí vás samotných.
Když poprvé spatřím člověka, představím si jeho smrt. Úder pod bradu, který zlomí vaz, bodnutí vedené šikmo lebkou nebo sekvence úderů mečem vystřižených jak z nějakého fantasy filmu. To jsem prostě já, co by mouše neublížil, ale v představách je pro mě svět bitevním polem. Nikdo si nemůže být jist životem… až na zvláštní případy, kdy potkám někoho výjimečného a z počátku si nepředstavuji nic. Jen čekám a koukám, kdo mě to opět okouzlil, komu bych nebyl schopný ublížit ani v představě, protože mi to přijde nízké a hulvátské. A pak přijde den, kdy si poprvé přehraji ojedinělou představu… pohlazení po vlasech… nic víc ani nic míň. Čistá náklonost vyjádřená intimním dotekem. No sami řekněte, nechali byste se od někoho cizího pohladit po hlavě? Nechali byste se pohladit i od někoho, koho znáte, ale trávíte čas vlastně vedle sebe a ne spolu? Lidí, které jsem v myšlenkách schopný pohladit, je pomálu a o to si víc vážím každého, kdo se do takové skupiny dostane.
Ale jak už to bývá, svět není místem stálým. Čím dál víc se utvrzuji v tom, že miluji poznávání jiných lidí, baví mě se zajímat o druhé a navazovat hlubší kontakty. Je však ještě něco, co mě baví snad úplně stejně. Vracet lidi z pohlazení zpět na bitevní pole, abych se mohl dívat, jak krvácejí. Baví mě pocit, že už pro mě nic neznamenají a jsem od nich osvobozen. Cena přátelství je cenou svobody. Nabytí opětovné individuální svobody svázané emocemi jiných je douškem čistého blaha. Někdo by to mohl nazvat šílenstvím, někdo ubohou nenávistí nebo zvráceností. Jaké je o někoho přijít a truchlit pro něj? Bolestivé, strašlivé. Jaké je ho sám v sobě zlikvidovat a vědět, že ve vás nezůstal ani jediný střípek, protože už není žádného pohlazení, které byste mu věnovali? Je tam na druhé straně a vy na něho hledíte skrz hledáček pušky… stačí zmáčknout spoušť… zabít ho ve svých myšlenkách a vaše já se od něj navždy osvobodí.
V jádru jsem dobrý člověk, aspoň si to myslím, ale jsem také pln strachu a obav. Někdo bolest snese, někdo ji zabije… třeba se opět narodí ten malý kousek, který byl pln citu, a právě proto musel umřít… a třeba taky ne… co na něm záleží, když je každému ukradený… no přiznejte se, stále nechápete, která ze sester Kandalu je ta nejmocnější…