Ani nevím jak se to stalo,

ale každopádně se skoro dá mluvit o zázraku, když po mnoha letech potkáte někoho, koho jste v dávných časech potkávali každou středu, pak dlouhá léta pauza a včera jsme na sebe narazili.
On potvrdil staré známé rčení o tom, že muži nestárnou, ovšem o ženách jsem nikdy nic podobného neslyšela, snad jen kdysi kdesi kdosi řekl, že ženy zrají jak víno, ale pozor, jen nesmí být přezrálé….
Takže jsme se potkali, poznali se a vzali útokem nejbližší kavárnu, protože nic naplat u dobré kávy a lahodného drinku se sedí skvěle. Vedli jsme řeči, překřikovali se, vzpomínali a byly to kouzelné cca 3 hodiny.
Kdyby nás někdo sledoval, patrně bychom byli pokládáni za dva blázny, co se překřikují a mávají kolem sebe rukama.
Ale jsou báječná taková neplánovaná a nečekaná setkání a zvláště s někým, s kým nikdy nebyla nuda. Nejinak tomu bylo včera. Probrali jsme všechno, co se za ten dlouhý čas událo, kdo s kým o čem a pro koho, zkrátka o nudě to nebylo a už se těším na příští setkání, protože jsme se domluvili, že to nebude o pár letech, ale, možná, o pár dnech-no, nevím, uvidím.
Cestou domů jsem se sama pro sebe usmívala a myslím, že spolucestující v MHD mě klidně mohli považovat za ženskou, co je kapku zmatená a bláznivá, ale bylo mi to šumafuk.
Je báječné když se lidé setkávají a i po letech není nuda, je o čem se bavit a je na co vzpomínat.