Procházka.

Opět mám chuť na procházku. Chvíli jsi vybírám ze šatů. Dnes tyhle, vzdušní, se sukýnkou co nadzvedne i menši vánek. Na holé tělo jsi dám jenom šatečky. Beru klíče vod auta a už du.
Zajedu autem jenom kousek, na okraj města. Je už večír, parkoviště téměř plný, tak parkuju přímo pod světlem. Každou chvíli jde někdo kolem, nebo projíždí, nebo jde se smetim... Ne zrovna klid v ulicích. Zamknu auto, a chvíli jse klikatim po sídlišti. Jemnej větřík mi několikrát nadzvedá sukynku. Je to velice příjemný, obzvláště, že pod ní mám už jenom zadeček. Zamířím k okraji sídliště. Křížem přes opečovávanou jemnou travičku. A vychozenym chodníčkem na asfaltovou stezku, nejspíš pro kola. Ne moc starou a poměrně ouzkou. A mířila mírně prič od sídliště. Po chvilce se stáčí kolem obydleně čtvrtě. Když už jsou postavy v dáli malinkatý, je tady najednou rozvětvení stezky. Dál jdu směrem ke sídlišti. Alespoň jsi to myslim. Kvalita stezky upadá, kolem přibívají keře a roste tma. Tak jsi říkám: šatečky svleč, do naha jdeš. Šaty tady chvíli budou beze mne a já bez nich. A už du vstříc neznáma úplně nahá. Po chvilce přicházím ke křižovatce. Konečně lepší povrch pro chůzi. A taky první pouliční osvětlení. Pak přicházím na místo s dobrym rozhledem. Jsu jen kousek vod činžáků. A taky několik postav v ulicích. Slyšet zavírat auto. Už jsu hodně blízko a na sobě nic. Užiju jsi ten moment a raději v klídku se vracím na stezku mezi keře a mimo světla.
Nevim jesli mne viděli, ale po chvilce jsu opět na tý cyklostazce, a hlavně o kousek dále. Projdu se nahá ještě kousek dál do tmy. A pak se stáčím naspět k civiluzaci. Seberu šaty, a zatim je držim v ruce a jdu asfaltovou stezkou k sídlišti. Osvětlení tady nesvítí, tak jdu o úplné nahotě dále. Přibližuju se k jedné bytovce. Ale pokračuju. A když jsu už hodně blizounko, zajíždí někdo na parkoviště. Raději jsi sednu. A sunu jse ze stezky do porostu. Raději oblékám šaty a po uklidnění dění na parkovišti se zvedám a jdu dále. Kolem jsou už funkční osvětlení, a já jse nořím do sídliště. Snažim se vyhnout lidem, i když né pokaždé to jde. Přibližuju se k autu. Ještě jednou mi vítr nadzvedne sukénku, a sedám do svého vozu. Pěkná procházka.