Perpetuum mobile

Jeden pohled, jeden dotek a dali jsme se do pohybu.

Rozmotala jsi klubko zašmodrchaných chutí mých, nachlup stejně jako když rozmotáva se hromada nití.

Zamotala jsi mi myšlenky, tak jako se motají ptáci na obloze těsně před odletem do teplých krajin.

Zapletla jsi se se mnou, tak jako si děvčátka zaplétají své dlouhé vlasy do copů.

Omotala sis mne kolem prstu, stejně jako pramen vlasů svých.

Teď jsme každý sám, a přece pořád zamotaní — v představách, ve vzpomínkách, v tom, co se mohlo stát a nestalo.

Jenže ty nevíš, že zamotané nitě nestačí odstřihnout.

Jenže ty nevíš, že ptáci se zvednou a prostě odletí.

Jenže ty nevíš, že cop si každý časem rozpustí.

Jenže ty nevíš, že i ten pramen vlasů ti po chvíli sklouzne dolů.

Jenže ty nevíš, že za každým písmenkem, si představuji, jak by znělo, kdybys ho říkal mně.

Jenže my oba už víme, že se v tom motáme zas a znovu... A pak že perpetuum mobile neexistuje!

Někdy není třeba kolotoče, aby se to s vámi točilo. Někdy stačí málo... Někdy vlastně nic.