Na oltáři

Položila jsem své tělo na oltář a čekám…Najednou jsem spoutaná a nemůžu se hnout. Kolem mě je šero, tak vlastně vidím jen stíny, jak se pomalu přibližují tam, kde ležím. Každou vteřinou můžu čekat, že se na mé tělo vrhnete. Nechci vidět vaše lačné výrazy ve tvářích, jak se pomalu plížíte tam, kde ležím, tak radši zavírám oči a vše nechávám jen na sluchu. O to víc je to děsivé. Slyším vás, už jste blízko, doslova mi dýcháte na jednotlivé části těla. Bojím se. Ale proč vlastně. Vždyť jsem to sama chtěla. Sama jsem se položila a čekala, co se stane…

A teď jste tu. Cítím první doteky vašich horkých vlhkých rukou. Ne, to nejsou ruce, bože, to mě olizují vaše jazyky lačné po každém milimetru mého spoutaného těla. Pootevřu oči, jestli se mi to nezdá a vidím „Vaše“ vyvalené oči, jak jsou plné chtíče, který neumíte zastavit. Sliny vám tečou po tvářích a dopadají mi na ruce, prsa, břicho a stehna, jak se už nemůžete dočkat, až se na mě vyřádíte. Srdce mi bije jako o závod, možná, kdyby mohlo, tak vyskočí ven z mého těla a uteče. Ale to nejde a tak ležím, zhluboka dýchám a cítím, jak si berete moje tělo a klidně si ho rozcupujete kousek po kousíčku na jednotlivé dílky. Je to děsivé, vzrušující, zraňující…vybuchující.

Chci už, aby to skončilo. Chci, aby se mi zklidnil dech, mé srdce se zase vrátilo na klasické buch, buch … buch, buch a mohla jsem otevřít oči, postavit se a pokusit se udělat krok, dva, tři…a rozběhnout se do dálky… t22