Fňuk!

Pozor budu fňukat!
Hlavně, že se pozastavuji nad tím, že se tady vytratil smysl pro humor a pak sem pošlu takový blog.😃
No prostě mě to ale napadlo a stále máte možnost zdrhnout a kliknout jinam.😉

Všimla jsem si jedné věci.
Když mi někdo sděluje svoje starosti, tak mám ve většině případů potřebu toho člověka trochu uklidnit, dodat mu naději, nebo mu třeba říct upřímný názor na tu věc, aby mohl přemýšlet nad tím, jestli by se dalo něco změnit či nikoliv.
Když cítím, že nepotřebuje řešení, ale pouze to ze sebe dostat, tak ho vyslechnu a snažím se utrousit pár slov podpory.

Ale když mám nějaký pidi "problém" já, tak je najednou všechno jinak.
Třeba řeknu, že už jsem se týden vkuse nevyspala vkuse ani dvě hodiny. A teď ty lidi na mě nahážou všechny svoje sračky světa, jak taky nespí (přitom spí třeba sedm hodin) a jak je tohle na hovno a tohle...
A já vlastně odcházím ještě víc doražená, než předtím. Vycucnou ze mě poslední zbytky šťávy a je jim hej.

A přitom by stačilo tak málo.
Říct "Neboj, to se za chvilku změní."
Nebo malé obejmutí.
Nebo "Pojď, dáme kafe a pokecáme."

Proč máme tendenci, když nám někdo říká, že ho něco trápí, ho ještě víc zničit?
Dokázat mu, že není jedinej a ty naše sračky jsou určitě větší!
Kam se poděla empatie?
Proč mají lidé potřebu se porovnávat v tom, kdo je na tom hůř, místo aby víc vnímali toho druhého? 🤔