Cesta do hlubin blogerské duše

Každý kdo sem přichází a pravidelně tvoří, trpí nutkáním. Pochopím, že masturbátor masturbuje, aby se ukojil. Pochopím, že škaredé ženy, které se i zde hojně vyskytují, chtějí dobře vypadat, když už všechno ostatní nestojí za nic.

Ale proč blogerka či bloger píše?

To je otázka. Nyní nemyslím oblíbené zveřejňování uplakaných aj lav jů fláků, ani oblíbené spílaní zoufalek nad tím, že jim sem tam ve vzkazech přistane ztopořený čurák. Myslím na opravdu dospělé lidi s kvalitním počínáním v mysli i peru.

Sekce blogu je plná různého psaní, je plná různých projevů, plná různých intelektů i ubohostí.

Blogová knihovna je nacpaná až po strop blogy a taky je to rébus, je to luštění proč ta, či on psal.

Je tu motivace, jasně to ano, je. Motivaci vládne každý, kdo píše a také je mnohem snažší se vystříkat na sklo, než stáhnout reálný trenky, či spoďáry, poznat se, nebo si prostě tajně a beze svědků někde společně zaprcat.

Jednou na blog zavítala na první pohled nudná, fádní, ale celkem pěkná kundička. Zamakala na literární formě a její život se proměnil v trhák. Začala psát blogy o životě, moc se s tím nesrala a lidé jí četli. Stala se známou a úspěšnou, což bylo logické završení její touhy po pozornosti. Pak ale odešla, svůj přepychový literární sexy kabát proměnila v zablácený kanady, lezla po horách s reálným chlapem, jezdila na starým, chromovaným čopru a kupovala cukrovou vatu svým reálným dětem na reálných poutích. Její tvorba na blogu jí pomohla najít smysl pro reálný, kdysi ztracený život, pomohla jí najít lásku pro opravdového chlapa a naučila jí hrát skutečné tahy na opravdových životních šachovnicích.

Každá hra má dva krále, černou stranu zla i stranu bílou.

Ona to pochopila.