Miska oliv 2

Čtvrtek. Bác ho, další odpověď! Byla stručná: "Ahoj, zaujal mne tvůj inzerát. Seznámíme se? M.". No tě pic, další ženská.

To jsem asi udělal blbost, měl jsem ten inzerát stáhnout. Hned mi na mysli vytanulo, jak jsem si kdysi podal inzerát, dostal tři odpovědi a nakonec se musel rozhodovat mezi dvěma z nich. Tehdy bylo jednak nepříjemné to, že jsem musel odmítnout vlastně fajn ženskou a druhak se po nějakém čase ukázalo, že to s tou třetí nefungovalo, takže jsem si možná vybral špatně. Ale jistotu už nikdy mít nebudu.

Mrknul jsem M. do profilu, kouknul na text a hele, ona tu má i inzerát. Nojo, ten mi byl povědomý. Četl jsem ho a nejspíš vyhodnotil, že to nemá smysl, protože tahle hledá někoho jiného.

Podíval jsem se na fotku a v hlavě výbuch: "Tuhle chci, chci...", kdyby tu stála přede mnou, skoro se na ni vrhnu a obejmu ji... Tak silná touha ji mít v náručí, přitisknout se na její tvář, ucítit její vůni, pořádně ji k sobě přitisknout. Krásná tvář už od pohledu slibovala baculku. Skoro jsem cítil, jak jsou její šaty hebké a jak mi kloužou po hřbetu ruky, když pod rukama vnímám ještě hebčí obliny. Kus mého já se postavil poblíž, koukal se na nás a sarkasticky hodnotil: nojo, jak pes, když se vrhne na oblíbeného člověka, opře se tlapama o hrudník a olizuje jí tvář. A fakt, v hlavě se mi objevil obrázek labradora...

S její otevřenou fotkou jsem začal sepisovat odpověď. Touha ji obejmout nemizela. Vím, že se to nemá, ale tohle jí prostě musím napsat. Čert vzal poučku, že krásné ženě se má lichotit její inteligencí a inteligentní krásou - a že člověk hned nemá chválit vzhled. Kdyby nic, třeba jí to udělá radost, že na ni tak někdo reaguje. A když to nesnese, no co, tak nesnese mě, jaký jsem. Opatrně jsem popsal co cítím, když ji vidím a přihodil i příměr se psem.

Napsal jsem jí, že jsem její inzerát už viděl a přešel ho, protože podle mě nejsem tím, koho ona hledá.

Schválně jsem si vzal její inzerát a vyškrtal z něj všechno to cestování, lyžování a kulturu, co mi zbude. No super, jen tři věci. "Fajn protějšek", to asi jsem. Pak už tam bylo jen "odpočívat" a "smát se" (předchozí partnerka se se mnou občas zasmála, což připisuji jejímu smyslu pro humor, i když jinak se považuji spíš za suchara, tak jsem tam ten smích nechal). Na seznamu jsem to nechal, i když jistý jsem si tím nebyl.

V textu její profilovky to bylo ještě horší. Nic z toho, co popsala že má ráda, mi nezbylo. Snad jen ty knihy, ale na stará kolena už ani moc nečtu, spíš poslouchám audiobooky. Měl jsem pocit, že o moc víc už jsem snad její požadavky míjet nemohl.

Takže jsem do odpovědi začal popisovat sám sebe. Jak jsem nespolečenský introvert a co jsem před covidem v tomto ohledu s partnerkou dělával a přišlo mi to ažaž, zatímco bývalka to považovala za poměrně nedostatečné. A že cizí země a zvyky poznávám sledováním cestopisů nebo čtením knih. Taky že jsem nemožný tanečník, který to po 4 letech v tanečním kroužku dotáhl na druhého nejhoršího. Přidal jsem i oblíbený příměr: vánoční večírek v práci je tak trochu moje noční můra, asi jako když má klaustrofobik nastoupit do výtahu.

Popsal jsem stručně, co do vztahu obvykle nabízím já a přidal, co se mi líbí na jejím profilu s mám komentářem. Na závěr jsem napsal, že to nechávám na ní, jestli má dojem, že by nám to mohlo nějak fungovat, ať napíše, že ji rád poznám. A přihodil odkaz na nejčerstvější civilní fotku.

Bylo mi jasné, že tohle nevyjde, ta se mi obloukem vyhne.

Když jsem chtěl poslat odpověď, otevřel jsem si nové okno a vidím nový vzkaz: "Asi už jsi potkal tu správnou baculku. Škoda." Zatrnulo ve mě a v hlavě mi to řvalo: "Né, to nééé..." Já se tady sepisuju s odpovědí a ona mi odepíše dřív, než jí to stihnu poslat... Kruci! Rychle jsem to odeslal.

Přišla její odpověď a já si najednou psal se dvěma současně. To už mi začalo trnout. Ani trochu se mi nechtělo zklamat další fajn ženskou.

Po pár zprávách a mailech M. navrhla přejít na telefon, byl jsem za to rád - cimrmanovská sopka se tentokrát konat nebude.