Lost my cool

Venku se ochladilo a bez sluníčka, které dokáže díky velkým oknům zahřát kancelář i v zimě, je mi pěkná zima. Sedím u stolu ve svetru a ruce na klávesnici mám úplně ledové. Jdu si uvařit kávu a cestou od kávovaru se stehny v tenkých punčochách přitisknu k radiátoru, ramenem se opřu o výklenek okna a pozoruju provoz v kadeřnictví naproti. Díky prosklené fasádě mám dění v protějších domě jako na talíři. Dole vejde do průjezdu slečna s bílou čepicí a ve velbloudím kabátě a za chvilku už ji paní kadeřnice usazuje do křesla. Piju horké kafe a přemýšlím, jaký výhled mají ony. A v myšlenkách zabloudím ke včerejšku.

Začalo to totiž úplně nevinně cinknutím zprávy na mobil. "Jak to vidíš? Někde kafe?" Svatá dobroto. Kafe! Já mám kafe plný kávovar a on kávu nepije. Co je tohle za hru? Už se nějaký ten týden známe, ví přece, co chci. A povídání u kafe to není. Jestli si potřebuje popovídat se spřízněnou duší, může zavolat. Já si ale už nechci povídat. Nebo možná chci, ale až potom, byť v postcoitálních konverzacích moc dobrá nejsem, to je fakt. Tohle už se mezi námi převalovalo moc dlouho odnikud nikam, chce to svěží vítr. Teď jde jenom o to, dostat se do cíle. A cíl je jasný. Zatmění slunce i měsíce v jednom, orgasmus, který jsem si neudělala sama, kontakt tělo na tělo, cizí ruce i jazyk. Touha vsáknout se do druhého, utopit se v něm. Na chvíli se ztratit v teplé náruči jako malá rybička. Ale to trochu při psaní utíkám. Zatím jsme setkání u kafe. Nejradši bych ho uvítala tak, že si sednu na kraj stolu s nohama od sebe a sukní vyhrnutou k pasu. Sakra. Ani tady ještě nejsme, ještě pořád řešíme, jestli se potkáme, a za jakým účelem. A navíc jsem dáma! Tak zpátky a ještě jednou, snažím se soustředit na vymýšlení vhodné odpovědi.

"Klidně venku nebo u mě," odepíšu neutrálně. Ale vím, že jestli si vybere venku, budu pořádně skřípat zuby. I když ani to "u mě" není záruka, že přijde to, co bych pro dnešek potřebovala, ale pořád je ta šance o dost vyšší. No nic, jsem přece dáma, a i když i dámy mají své potřeby, a umí se chovat jako pořádný děvky, neukazuje se to každému na první dobrou. A to je největší slast i bolest toho, když šukáte holku, co se snaží mít nějaké zásady. Jako správná ženská se plácám v emocích, převaluju v hlavě, co kdy řekl, jak to řekl a co tím asi myslel, i když ta racionální část mozku ví, že chlapi jsou takhle složití málokdy. A že kdyby mě nechtěl vojet, tak se na to vykašlal už dávno a vůbec by sem nelezl. Jenže to je moje racionální já. Moje hravé já se těší na to, jak tu na sebe budeme znovu koukat přes stůl a čekat, co z toho bude. A tak jsme tu, sedíme, konverzujeme a čekáme, co z toho bude. A on, že bude muset jít. Tak jo. Nabídnu ústa k polibku na rozloučenou, jen ještě nevím, že naše setkání tím pro dnešek teprve začíná. A jeho ruce v mých vlasech se teď zdají jako to nejlepší, co mě mohlo pro dnešek potkat. Otočí si mě zády k sobě a hladí mě všude, cítím, jak jeho ruka okamžitě najde cestu do mých kalhotek, takže s uspokojením zjistím, že racionální část mého mozku měla pro změnu pravdu a přišel si přesně pro to, pro co přijít měl. Za sebou cítím jeho vysokou postavu a svět kolem mizí. Musím schovat obličej do jeho rukávu, aby se celá budova nedozvěděla, jak se mi to líbí. Pod nohama mi mizí země, drží mě v náruči tou jednou mokrou rukou zabořenou v mém tepajícím klíně. Nechá mě trochu vydechnout a něžně mě líbá. Jeho ruka mi vyhrnuje koženou sukni a najednou sedím na tom stole se sukní skutečně vyhrnutou k pasu. Stahuje mi boty, punčochy i kalhotky a při prvním doteku jeho jazyku na mém klitorisu mám pocit, že mi v hlavě asi vybouchne ohňostroj. Ztrácím kontakt s realitou, kloužou mi ruce, kterými se v záklonu držím za hranu desky stolu, nevím už jak se nastavit, abych mohla jít co nejvíc naproti jeho jazyku i prstům, nevím kolika, ale cítím v klíně příjemně těsno. Mám pod sebou tak mokro, že mi zadek klouže po desce stolu a když se moje svaly povolí v nevím kolikáté vlně orgasmu, celá se třesu tak, že na stole o sebe drnčí skleničky s karafou na vodu a já mám co dělat, abych se na tom stole udržela. Byl by to asi zajímavý pracovní úraz- spadnout z jednacího stolu zatímco si nechávám vylízat kundu. Snažím se nějak posbírat zbytky důstojnosti, ale vím, že teď budu mít tak maximálně autoritu plyšového medvídka. Jsem rozněžnělá a chci se mazlit, v hlavě mám průvan. Kdyby to šlo, mohla bych ještě pár hodin pokračovat, jenže on už měl dávno někde být. Tak si uvařím kafe a nechávám v hlavě doznít to, co se tu právě odehrálo.

Dnes jsem v kanceláři sama, dopíjím u okna chladnoucí kafe, koukám na to, jak kadeřnice balí slečně vlasy do alobalu a přemýšlím nad tím, jaký výhled mají asi při práci ony a jak moc stíhají sledovat provoz za okny. A při tom si představuju, jak znovu cítím ve vlasech tu velkou ruku a jak mě na zádech hřeje to velký tělo. Tak zase příště, miláčku.