Už mi nevolej, nikdy

Věděl jsem, že to jednou přijde, že to bude hrozně bolet a že tím skončí jedna velká kapitola mýho života. A nejen mýho. Udělal jsem totiž hroznou chybu, která se neodpouští. Nemiloval jsem jednu ženu, ale dvě.

Už to tak v nás lidech prostě je, že nenávidět můžeme koho chceme, můžeme nesnášet kolik lidí chceme a nikomu to nebude připadat zvrhlý. Naopak, mít společné nepřátele nás spojuje, milujeme porážet ty druhé, chceme být jediní a vyvolení. A pak se to stane, chyba v systému. Lásce, která má být vždy a pouze jedináček, se zničehonic objeví dvojče. Milovat 2 ženy? Taková zvrhlost! To nemůže být tolerováno. A taky že nebylo.

5 let odsudků, pohrdavých pohledů těch, co o nás věděli, ale nerozuměli nám a nezažili to, co my. Jak to jen mohl udělat svým blízkým, taková ostuda, otec od rodiny! 5 let života s duší roztrhlou na poloviny. Z poloviny manžel a otec, z poloviny milenec. Polovina říká zůstaň kde jsi, polovina odejdi. Žádné můžete být šťastni všichni, lásky, času i všeho kolem je dost. Ne, nic takového tady nechceme!

Ani já to tak nechtěl. Věděl jsem, že mít milenku je peklo horoucí. Ano, řekl jsem kdysi tý úzasný holce NE, jsem ženatý a neodejdu od nich. Řekl jsem to nesčetněkrát. Marně. Ona to nechtěla slyšet. Chtěla mě za každou cenu a moje zábrany se drolily jako hradby Jericha až nezbylo nic, co by jí bránilo napochodovat někam, kde už někdo dávno byl a nehodlal odejít.

Co nastalo potom, bych popsal jako let raketou. Neskutečná vášeň, něco po čem mnozí jen sní a jen málokdo má štěstí to prožít. Nespočet orgasmů kdekoliv a kdykoliv. Přijít, zamknout bez slova její kancelář a opřít jí o stůl. Vrchol na rozhledně v pravé poledne. Romantika u krbu, výlety, příroda, koncerty... Bylo toho tolik! Ale nejvíc ze všeho byl náš společný smích.

Doma mi ten smích dost hořknul, ale dělal jsem všechno, aby byli šťastní. Chybějící čas jsem ukusoval z práce, aby doma měli mojí plnou pozornost. Právě protože jsem žil dva životy, jsem věděl, že o to víc se jim musím věnovat a dávat najevo, že mi na nich tolik záleží. A šlo to. Věnoval jsem se jim nakonec víc, než před příchodem té nezvané. Stačilo se naučit neztrácet čas blbostmi. Všechno jde, když se chce.

Jenže láska je sobecká, nesnese konkurenci. Byl to boj a přišly ztráty na všech stranách. Nechtěl jsem Sofiinu volbu, ale nevyhnutelně přišla ta věta. Ona nebo já. Všechno nebo nic. Nezbylo mi než udělat radost všem strážcům morálky. Od teď jsem zase mužem jedné ženy, zařazen do řady průměrných. Jen ta duše zůstala drze na polovinu. Jednu polovinu.