Když to tam prostě není

City, touha, vášeň, zvláštní příval energie, pocit že nic není problém.

S někým se seznámíte. Je jiný než ti které jste poznala. Jste trochu na vážkách jestli jo, zkusím tomu dát šanci nebo není to tak úplně můj typ. Přemýšlíte. Protože se choval slušně, nic nenabízel ani neloudil, zvolíte možnost první. Fotka je pořád jen fotka.

Prostě jdete do toho. Nic neočekáváte. Jste zvědaví. Zjistíte že si docela rozumíte, ukáže se, že dokonce máte dost podobných pohledů a názorů na věci, život, svět.

Jestliže jste předtím byla na pochybách, ty se postupem času rozplynuly. Zažíváte celkem fajn pocit. Hodiny zpráv, které se změní v hodiny volání. Vyplyne to ve zvědavost a tak kývnete na neplánované setkání.

Nejste na ně úplně připraveni ale jdete. Všechno vyšlo a jste vedle sebe. Jste spolu několik hodin. Venku, v přírodě, jen vy dva, takže bez vyrušování čehokoliv.
Padla pusa na seznámení, jdete na určité místo.

Mluvíte a mluvíte, je tam i smích, srandičky. Podvědomě ale čekáte kdy se něco změní a vy zjistíte, že k tomu všemu začnete pociťovat najednou to něco víc. Čekáte, kdy že vás to teda jako zasáhne. Ten známý pocit s tolika dalšími "příznaky". Zkusí koukání do očí, obejmutí, chycení za ruku.

Ty pocity které tak dobře znáte, ale pořád nikde..Nic. Absolutně nic se za celou dobu nezměnilo. Jste vevnitř malinko nervózní. On by vás nepustil ale vy máte ještě povinnosti a už je celkem dost hodin. Tak se rozloučíte. Poděkujete si navzájem, padne druhá, a vy cítíte, že úplně poslední pusa.

Nic z toho co je v úvodu se nedostavilo, ale vůbec nic. Jdete domů a říkáte si že to určitě ještě příjde. Ne. Ten druhý hlas moc dobře ví, že nepřijde. Ten hlas je intuice.

A vy jste ho cítila celou dobu. Mrzí to, ale bez citu neumíte fungovat.