2v1

Ráno si dávám kávu s mlékem. Silnou, s pěnou, tak akorát do dlaně. A v tu chvíli si vždycky vzpomenu na ni. Byla jako káva a čokoláda zároveň. Horká i jemná. Když jsme se poznali, říkala mi, že je „2v1“. Tehdy jsem si myslel, že mluví o práci a studiích. O tom, jak zvládá multitasking. Netušil jsem, že má na mysli něco úplně jiného.

Večer u ní byl jako ochutnat dvě touhy najednou. Byla něžná i dravá. Uměla být moje dívka i moje paní. Věděla, kdy hladit a kdy přikázat. Kdy se přitulit… a kdy mi svázat ruce za zády. Její polibky mě uklidňovaly, a pak mě její nehty zanechaly poškrábaného do druhého dne. V jednu chvíli šeptala něžnosti, v další mi seděla na hrudi a oči se jí leskly jako z divokého snu. A když se nade mnou pomalu zvedala, ani jsem nedýchal.

Byla moje 2v1. Milenka a bohyně. Rozkoš i trest. Sladkost i síla. A pokaždé, když držím v ruce horký hrnek kávy, nemůžu nemyslet na to, jak mi tehdy zašeptala: „Nepotřebuješ dvě ženy. Potřebuješ mě. Já jsem obě.“ A měla zatracenou pravdu.