Stále tu jsem

Jednoho večera v mém myšlenkovém pochodu vznikl tento krátký text, ve kterém se třeba nějací z Vás najdou.
Chtěl bych se o něj s Vámi podělit.




Byla světlem, které mě našlo, když jsem nehledal.
Přišla nečekaně, a najednou bylo vše správně.
Žádné otázky. Jen klid v jejím pohledu.
A rozhodnutí, že spolu vytvoříme svět.


Čas běžel. Dny se plnily povinnostmi,
domem, dítětem, tichem mezi větami.
A láska, ta, která stála na začátku všeho,
začala tiše ustupovat každodennosti.


A pak odešla.
Ne k někomu jinému — jen pryč ode mě.
Ne se zlobou, ale s tíhou, která už neunesla další mlčení.
A já zůstal bez ní. Bez domova. Bez syna. Bez psa.
Bez části sebe.


Ale nezmizel jsem.
Nezlomil jsem se.
Každé ráno běžím. Každý den cvičím.
Každou noc, kdy na ni myslím, říkám si:
„Jsem tu. Ještě pořád tu jsem.“


Miluju ji. A možná ji budu milovat navždy.
Ale teď rostu. Ne pro ni. Ne proti ní.
Ale pro sebe.
Aby až jednou pohlédnu zpátky, mohl říct:
„Byla to láska, která mě zranila. Ale taky mě znovu postavila na nohy.“