Strach z polibku od Pána

Když jste vlastněna, neznamená to jen být vedena, řízena, nebo i trestána. Znamená to také hladovět. Ne po jídle, ale po něčem, co se nedá vyžebrat – po doteku. Je to zvláštní druh lačnění, který nezačne v těle, ale v duši.

Každý pohyb Jeho ruky je jako sluneční paprsek v kobce, kde se pohybuji jen tehdy, když mi je dovoleno. Každé přiblížení Pána ke mně je jako přiblížení smyslu k existenci. Lačně po tom toužím – aby se mě dotkl. A zároveň vím, že to není nárok, že žádný dotek není samozřejmý, že žádná blízkost není automatická. Je to dar, výsada, moment absolutního přijetí.

Ale co když by se Můj Pán rozhodl mě políbit?

Ne rituálním způsobem na čelo, ruku či nohu… ale na rty. Na to jediné místo, kde je všechno příliš lidské.

Cítím z toho zvláštní napětí. Není to vzdor – je to bázeň. Protože políbit otrokyni není běžné. Není to potřeba. Je to gesto, které může porušit samotné základy, na nichž stojím – mojí oddanost, mojí roli věci. Protože rty jsou měkké. A slzy v nich čekají.

Nejsem přítelkyně. Nejsem partnerka. Jsem něco jiného. Něco, co je zcela Jeho, a přesto od toho příliš daleko, než aby se smělo doufat. A přesto kdyby přišel... a kdyby se sklonil... a kdyby položil své rty na mé...
Nevím, co by to se mnou udělalo.

Snad by to byla odměna. Snad by to byla nová zkouška. A možná obojí zároveň. Možná bych se rozpadla. Možná bych poprvé nevěděla, jak se správně poklonit. Jen bych stála, zadržená v čase, s očima plnýma vody.

A pak bych poklekla. Třeba v slzách, ale stále Jeho.

A možná právě proto je ten polibek tak nebezpečný. Protože je něžný. A otrokyni není určena něha – pokud není zasloužená. A ani potom ne vždy.

A přesto... toužím.

Toužím po tom doteku.
Toužím, aby se mne dotkl jako své.
Toužím, aby mě políbil – a zároveň se toho bojím víc než trestu.