Nerozbitná

Měli jsme doma období rozbitejch spotřebičů.

Protože fňukat směrem k Muži nemělo v tu chvíli žádnej smysl, protože byl zrovna zase kdo ví kde ve světě, napsala jsem Svědkovi, aby mě aspoň někdo politoval: "Hele, v jednom tejdnu se nám rozbila myčka, sušička, lednice a neschválili nám reklamaci robotickýho vysavače." "Potřebuješ pučit peníze?" "Ne e, Muž pracuje pro *. Ale cenim." "Muž pracuje pro * a doma má rozbitou myčku, sušičku, lednici, pračku a manželku."

Cha.

Přeposlala jsem Muži aspoň printscreen týhle konverzace, aby se pobavil. "Počkej, pračku snad ne?" "Vážně je pračka to, co tě v tom textu zarazilo?" Zpráva zůstala chvíli jen tak přečtená, z čehož jsem usuzovala, že urputně přemejšlí. "Manželka. Ty jsi rozbitá?"

Baví mě tyhle okamžiky, kdy se můj Muž připojí, detekuje problém a rozhodne se ho řešit. Ty jeho způsoby řešení jsou někdy dost svérázný, ale rozhodně ho nejde nemilovat pro tu vervu, se kterou se do toho pustí. Ostatně jako do všeho. "Jsem úplně v pohodě, Kámo," odepsala jsem mu zpátky a začala jsem obvolávat příslušný servisy.

Musím říct, že tolik cizích chlapů v pracovních botách se pak u nás doma ještě nikdy nevystřídalo, jako v následujících dvou dnech.

Pravda ale je, že jestli si teď něco opravdu nepřijdu, tak rozbitá. Spíš se cejtim velmi, velmi nerozbitně. Může za to samozřejmě moje staronová interakce s Dvojplamenem.

Ještě doháníme všechno, o co jsme se v minulosti vzájemně připravili. Byl tu skoro tři dny a bylo to dobrý, nezůstalo toho po nich už moc nevyřčenýho. Furt jsme mluvili. Když jsme vařili, z gauče koukali do kytek, v posteli do stropu, drbali si záda. Když jsme stáli po nocích hodiny a hodiny polonahý na balkoně, kde bylo vlaho, s cigárem v ruce a se skleničkou vodky nebo prosecca. Když lepil rozbitej šuplík. Dokonce marmeládu z černýho rybízu jsme spolu uvařili a u toho všeho jsme pořád mluvili.

No a pak jsem ho třetí den odpoledne vyprovodila, odjela na pár hodin do práce, večer jsem poklidila, zapnula myčku plnou talířků a skleniček na nožičkách i bez nožiček, nakrmila jsem kočky, vysprchovala jsem se a usnula a ráno jsem vstala a bylo něco divně. Až večer mi došlo, že nekulhám. Přejela jsem si prstem po achillovce a prst se mi zabořil do měkkýho důlku nad patní kostí. Boule, která byla v tom místě posledního rok a půl a kterou jsem měsíce marně rozháněla všema možnýma konvenčníma i nekonvenčníma doplňkama stravy, mazáním, cvičením i klidem, zmizela. Zánět achillovky, kterej mě na rok a půl zbrzdil a na několik měsíců úplně zastavil, byl fuč.

Dvojplamen byl moje Achillova pata. Nebo spíš jsem si jí byla sama sobě skrze něj. A skrze něj jsem ji ze sebe vymluvila.

Vesmír má fakt zvláštní smysl pro humor, ale říkám si, že by to mohlo bejt ještě komplikovanější, třeba kdyby se druhá polovina mojí duše inkarnovala někam mimo můj akční rádius, třeba do nějakýho Inuka v Grónsku nebo tak něco. Jí by pak nezbylo nic jinýho, než celej život lovit tuleně a já bych zas celej život přemejšlela, co je se mnou špatně, až bych se upřemejšlela. Moje mysl je hodně otevřená, ale děje se mi něco, co mám sama tendenci zpochybňovat, protože je to už i na mě moc. Ne tak na Dvojplamena, kterej nový pořádky integroval ihned a s okamžitou platností.

Rozhodně teď zažívám nejpodivnější období svýho života. Kromě toho, že se mě ze dne na den pustila spousta různejch drobnejch strachů a rituálů, objímám třeba lidi a vůbec mě to nesere.

Seděly jsme tuhle s kamarádkou z dětství proti sobě u stolu na chatě u řeky, její malá dcera mi mačkala ruku nad loktem a blaženě broukala: "Ta je velká a měkká mami, koukej, to je krásný," a kamarádka jí odpovídala: "Je, teta je celá velká, můžeš si ji celou pomačkat," já jsem vyprávěla a v jednu chvíli jsem se zadrhla a nemohla jsem dál, protože jsem viděla, jak Ivance plavou oči a najednou jsem sice pořád seděla, ale kamarádka stála nade mnou a objímala mě poprvý za třicet let a brečely jsme obě a prcek mi pořád visel na tý ruce a mně to nevadilo, jen jsem si říkala, když jsem se při tom objetí chytla dlaněma za vlastní lokty, jak je to vtipný, že ty moje zásadní kamarádky byly vždycky ty nejmenší a nejvychrtlejší z celýho širokýho okolí.

Takže třeba tak.

"Miluju, jak se ti vlní prsa a zadek, když seš takhle expresivní." Další z chvil, která měla potenciál zapsat se člověku do paměti navždycky. Na balkoně bylo teplo, opírala jsem si bedra o zeď, která předtím absorbovala tolik sluníčka, že pak hřála ještě ve čtyři hodiny ráno, vzduch byl plnej smradu z rajčat, jak jsme se o ně furt omylem otírali, kouř z cigár stoupal jen tak pozvolna nahoru, protože bylo úplný bezvětří, žárovičky zavěšený na kočičí síti dělaly měkký teplý světlo, že jsme byli taky celý měkký a teplý a Dvojplamen byl jenom v boxerkách a žíly na jeho rukách vrhaly stín. Taky si ty ruce žily vlastním životem, stejně jako moje prsa. Stála jsem tam polonahá jen v umělejch šatičkách z Číny, který nesnášely setkání s umělým gaučem a tak na mně při každým pohybu elektrizovaly a lepily se mi na kůži. Nebylo těžký ta prsa pozorovat, když jsem rozhazovala rukama, byly to tenký šaty a lepily se fakt dost. Ani mě ta poznámka nezarazila, jen mě tak trochu pošimrala. Teprve v tu chvíli mi došlo, že nejenom v popíjení bílýho alkoholu jsme tam co před lety.

Dvojplamen byl vždycky jinej než všichni ostatní a strašně silně jsem si to při týhle jeho poznámce připomněla. Estetika v jeho pojetí je nekonečný objevování zdánlivě nepodstatnejch detailů a zvláštností. Jinak vnímá barvy, jiný věci a okolnosti považuje za krásný nebo zajímavý a úplně jinak mě kdysi fotil než všichni ostatní. Když mi bylo dvaadvacet, pořád jsem měla tendenci přemejšlet, jestli je to moc skvělý, nebo moc divný, až mi došlo, že sousloví 'je to divný' nemusí mít nutně negativní konotaci. Kolikrát jsou ty věci, kterejch si všímá, z kategorie 'přísně intimní' a protože vím, co se natrvalo zapisuje do hlavy mně, jsem z toho trochu nervózní. Je mi totiž jasný, že ty drobnosti o mně dohromady vypovídají víc než cokoli, co bych o sobě kdy byla ochotná a schopná napsat, natož říct. Většinu svýho dospělýho života jsem se pokoušela najít tuhle báječnou divnost i u dalších lidí. Marně.

Nad ránem druhýho dne jsem ho před spaním šimrala na zádech a protože čert a moje nehty nikdy nespí, přikázala jsem mu: "Uka ruku." A pak jsem těma nehtama přejela po jeho předloktí, což bylo do tý doby jediný místo, kterýmu jsem se striktně vyhejbala, protože jsem věděla, co takovej jeden tah spustí. Věděla jsem to od tý doby, kdy mě kdysi dávno v autě, s rukou na řadící páce, vyzval: "Mohla bys mě takhle škrábnout přesně tady, abych si něco ověřil?" Tenkrát jsem ho škrábla a viděla jsem, jak mu naskočila husí kůže na krku a byl to pravděpodobně nejerotičtější zážitek v mým životě a už jsme o tom nikdy explicitně nemluvili, jen se to na dlouhý roky potom stalo takovým signálem, kterej říkal: "Teď by to šlo." Bezkonkurenčně nejdivnějším vysílaným signálem k páření v dějinách lidstva. Zase svítalo, ptáci zase začínali řvát a všechna vodka byla už odpařená a tak jsem ho škrábla jako kočka a po půl hodině vzájemnýho prozkoumávání tělesnejch otvorů a výčnělků jsem to ukončila lakonickým: "Nechtěl bys mě už konečně vošukat?"

Pak jsem jen ležela a poslouchala, jak sotva znatelně oddechuje. Kvíka mu k ránu usnula za hlavou, ale časem se na polštáři sesunula níž, takže na jeho hlavě vyrobila efektní bílou desetikilovou beranici. Šťouchla jsem do ní prstem. Jen na mě zamžourala. Oblíbila si ho.

Dvojplamen byl unavenej a spal dlouho, celý jedno odpoledne, a mně dělalo dobře, že tak moc usnul, protože to znamenalo, že se se mnou cejtí bezpečně. Strašně za ty tři roky zešedivěl. Měl to těžký a já ho v tom nechala, ale snažím se za to na sebe nezlobit, protože jsem to za prvý nevěděla z jeho rozhodnutí a za druhý jsem taky v tu chvíli dělala jen to nejlepší, co jsem uměla. Asi mi do tý chvíle úplně nedošlo, jak moc jsme se od toho večera kdysi před lety v bytě v Kubelíkově změnili. Asi mi až ten den došlo, jaký jsem tenkrát byla ještě dítě. Asi mi došlo, že už nejsme stejný, i když jsme pořád tak stejný. Asi mi došlo, že už zase můžu mít ráda svítání. Našla jsem pod peřinou jeho ruku a chytila se jí. Přitáhnul si mě k sobě.

V těch uplynulejch dnech jsem mu naposílala všechno, co jsem kdy napsala. Někdy to bylo jednodušší, než zaživa mluvit o tom, o čem jsem nikdy předtím s nikým nemluvila, ale někdy bylo kurva těžký poslat fakt všechno. Zvlášť ty části, ve kterejch jsem psala o něm. Sama jsem při tom pročítala ta psaní jedno po druhým a i mě překvapilo, jak se jima tahle dvojplamenovská linka táhne. Byť ne vždycky přímo popsaná, někde jen ve zmínkách, ale odnepaměti a kontinuálně. Skoro celý jsem to probrečela. Čím dál tím víc mi dochází, jak moc a v čem všem mě ta nenaplněnost našeho vztahu paralyzovala. Asi taky aby ne, když mi chyběla levá polovina mě.

Celý tohle období kromě klidu prostupuje i nějaká zvláštní NĚHA. Je ve všem a ve všech a je taková kulatá a hebce modrá a mně je jasný, že všude kolem je proto, že vychází ze mě.

Modrá barva je prej barvou uvolnění, klidu a důvěry mimochodem a nikdy předtím jsem ji neměla ráda.