Kralovna bez koruny👑Žárlivost

Žárlivost, která mě ničí (a přesto ji nedokážu pustit)

Tohle není text plný rad jak na to jako od Ládi 🍐. Není to ani silácké přemožení věrných mlýnů Dona Quijota.(I když si tak vážně připadám.🙏) Je to jen upřímné přiznání o tom, co ve mně tiše roste, bolí a někdy mě pomalu rozežírá zevnitř.

Žárlím.

A nezvládám to.

Potřebuju od partnera úplnou pozornost. Ne proto, že bych byla rozmazlená. Ale proto, že když ji nedostanu, začínám se hroutit. Moje hlava okamžitě spouští všechny možné katastrofické scénáře. Nad čím zas přemýšlí? Proč je zajímavější? Proč se na ni tak díval .Komu zase zatraceně píše.Proč pro ni něco takového udelal?

Snažím se být silná. Nezávislá. Ale pravda je, že v lásce toužím po monogamii i když to tak někdy nevypadá. Času na hraní jsem už měla dost, již nechci být hračkou! Toužim po jistotě. Po absolutní věrnosti – nejen fyzické, ale i duševní. Chci cítit, že jsem jediná. Jeho královna. Ta, která v jeho očích nemá konkurenci. Protože právě to mi dává sílu, Důvěru a klid.

Když cítím, že mě partner miluje naplno, že mě obdivuje, že mě ujišťuje – zářím jako hvězda, která rozzáří celou noční oblohu. Vim že je tu pro mě a tak dávám dvojnásob zpátky. Mám energii na kreativní překvapení, dárky a další společná plánování kterým dělám radost. Miluju silně, hluboce, oddaně. Vzdala bych se všeho být jen jedinou se kterou bude šťastný. Ale zároveň – ano – očekávám totéž. Neumím být ta „moderní, otevřená, chill“ žena, která přechází pohledy na výstřihy a jiné baby. Možná bych si to někdy přála. Ale nejsem to já. Jenže nejhorší je... když se zamilujete do ženatého muže.

To je jako stát jednou nohou v nebi – a druhou v naprostém průseru.

Na chvíli se cítíte výjimečně. Jako někdo, kdo ho znovu probudil k životu. Kdo v něm zažehl vášeň. Komu se svěřuje, koho hledá celý život, jako jeho jediná "soulmate". Ale ten druhý život po zazvonění telefonu– ten oficiální, spořádaný, s manželkou – nezmizí. Ona zůstává. Jako stín. Jako tichý pronásledovatel. Jako někdo, koho nemůžete porazit, protože ona je ta, co má jeho příjmení, jeho domov, jeho děti. A vy jste jen ta druhá. Ta skrytá. Ta, co čeká. Co žárlí na život co nemá... ( Taková mýdlová opera )

Někdy mě žárlivost unavuje nesnasim se za to.Citim nával emocí který musí ven ; lasku❤️, vztek🤬,bolest😵,smutek😭,zradu😶‍🌫️,a ponížení 🫥a strachu 🫣zároveň. Ne, neumím rezignovat protože, ten kdo opravdu silně miluje srdcem - žárlí! Někdy se za to stydím nevím zda je to správné obcas to s velkou nechuti spolknu, ale můj strach z osamocení opravdový je. Nejspíš to pramení z traumatu z dětství, kdy moje vnitřní dítě touží po lasce a sounáležitosti. Bohužel jsem se u rodičů setkalo vždy s odloučením, samotou a odstrčením. Všechnu pozornost dostal můj rozmazlený "dokonaly" sourozenec, kterého mi teď projektují ostatní buchty. Ale to sem tahat nebudu. V minulosti jsem na nevěru partnera dojela. Možná díky tomu tak často ztrácím důvěru v sebe?. Někdy bych si přála, aby to bylo jinak. Ale právě teď je tohle moje pravda. A psaním o ní se možná učím ji aspoň trochu přijmout.

Nevím, jak se tohle celé vyvíjí. Vím jen, že když cítím opravdovou lásku, přijetí a bezpečí, jsem schopná dát všechno. A možná... možná právě proto si tolik přeju, aby mě někdo miloval tak naplno a bezpodmínečně, že přede mnou nebude žádná jiná možnost.