Zamyšlení v ranním stání

Je to už něco přes rok, co jsem sám. Rok bez vztahu a rok bez sexu. Ani to člověku nepřijde, dokud nenastane jeden večer a po něm jedno ráno. V pátek jsem byl kamarádovi na svatbě. Možná, že to nedomyslel nebo ho to v tom zmatku s hosty ani nenapadlo, ale vyšlo to tak, že jsem tam byl jediný single. Snažil jsem se bavit, s kým se dalo, ale většinou z toho vyšlo takové rozpačité: "Jo, to je dobrý. Promiň, přítel/přítelkyně něco chce" a byli pryč. Byl jsem navíc. Vzal jsem do ruky telefon, ale nikdo z druhé party neodpovídal. Nemohli, byli s přítelkyněmi. Neměli čas. Svatbu jsem nějak doklepal. Dokonce jsem vydržel až do konce. Ráno mě probudila ranní erekce. Taková, jakou jsem už dlouho neměl. Poslední dobou mi nebylo po psychické stránce nejlíp a to se projevilo i v téhle oblasti. Ani nevím, proč mi tentokrát tak stál. Byl to takový ten pocit, že byste mohli s pérem skály rozbíjet a teče vám jak prokopnutá pračka. Možná to udělal ten alkohol předešlý večer. A najednou jsem začal přemýšlet. Já vím, že by to člověk dělat neměl, ale zákoutí mozku jsou kolikrát silnější a komplikovanější, než by si kdo přál. Tak nějak mi došlo, že stejnýho stojáka asi měli předchozí večer všichni kamarádi, kteří mi neodpovídali. Nemohli odpovědět, protože jeho prostřednictvím právě drtili svoje přítelkyně. Došlo mi, že stejnýho stojáka aktuálně mají všichni kamarádi, kteří byli na svatbě. Kdybych jim napsal, tak neodpoví, protože se právě ranního pnutí zbavovali v posteli. Se svými přítelkyněmi. A tak mě napadlo - na co já jsem vlastně tak přírodou obdařený. Když každý můj ranní stoják utíká do prázdna a já nemám komu ho dát a nikdo o něj nestojí. A nikomu na tom nezáleží. Stejně jako na mě.