Nový začátek pod dohledem

1. září jsem nastoupila do nové práce. Přesně ten den, který mi obchodní ředitelka napsala do emailu. Když jsem vešla do kanceláře, měla jsem pocit, že vstupuju do jiného světa. Lidé v oblecích, klapot podpatků, vůně kávy, tiché rozhovory. A mezi tím vším — ona.

Ředitelka.

Vypadala přesně jako tehdy u pohovoru, jen ještě jistější. Vlasy vyčesané, jemná rtěnka, perfektní kostýmek. Profesionální, dominantní, elegantní. Nebyla to krása, která tě udeří; byla to krása, která tě obalí, znehybní a donutí se dívat.

Vždycky, když prošla kolem, jsem se narovnala. Ne aby si mě všimla, ale protože jsem k ní prostě vzhlížela.

Jenže to nesmělo nic změnit. Nesmělo to ovlivnit práci. A už vůbec ne náš vztah — pokud se tomu tak dalo říkat. A já jsem to respektovala. Vždy.

Práce obchodního zástupce znamenala jedno: cestování. Hodně cestování.

Byla to výmluva i vysvobození. V autě jsem byla sama. Ve světě, kde nikdo nezná moji minulost. Kde jsem měla klíče od cesty, která končila v hotelovém pokoji. Tam, kde jsem mohla být ona.

Leňulka.

Na některé cesty jsem ji brala jen v tašce — kalhotky, punčochy, občas šaty. Na jiné už i make-up a drobnosti. A pak byly dny, kdy jsem v autě zaparkovala na odlehlém místě, sklopila sedadlo, a začala se převlékat přímo tam.

Bylo to šílené. Zakázané. Riskantní.

A přesně to mě na tom tolik vzrušovalo.

V autě jsem seděla v silonkách, jemné podprsence, obepnutém topu… a dívala se do zpětného zrcátka na sebe. Na Leňulku. Jak roste, jak se nadechuje, jak se vrací. A tělo reagovalo. Rychle. Intenzivně.

Někdy jsem musela přestat řídit. Zastavit. Dýchat. Uklidnit se.

Ale ona byla čím dál živější.

Jedna služebka mě poslala do Berouna. Hotel standardní, nic zvláštního. Jen ticho a vůně čistého povlečení. A já jsem byla sama. Celý večer.

V tašce jsem měla jen pár věcí. Silonky, prádlo, něco málo navíc. Ale touha byla silnější než vše, co jsem si přivezla.

Cítila jsem ji v břiše. V hlavě. V prstech.

Nemohla jsem se dočkat. Nemohla jsem vydržet.

Vzala jsem bundu a vyšla ven. Do města. Do tmy. Do drogerie.

Procházela jsem regály jako člověk v transu. Lak na nehty. Řasenka. Rtěnka. Make-up. Stíny. Odličovače. Celý košík drobností, které křičely, že už to nejde držet dál uvnitř.

Když jsem zaplatila, třásly se mi ruce.

V hotelu jsem všechno vyskládala na postel. Barevné, nové, jen moje.

Sedla jsem si k zrcadlu. A začala.

Neuměla jsem to dokonale. Ale to nebylo důležité. Každý tah řasenkou, každý dotek štětce, každý tah štětečkem laku…

Byl jako dotek na duši.

Viděla jsem sebe. Viděla jsem ji.

A když jsem byla hotová — i když nedokonale — v zrcadle seděla Leňulka. Skutečná. Jemná. Vzrušená. Živá.

Byla jsem tak vzrušená, že jsem to už nevydržela. Každý pohyb. Každý dotek. Byl jako elektrický výboj.

A nikdo o tom nevěděl. Nikdo mě neviděl. Nikdo mě nesoudil.

Byla jsem já. A byla jsem ona. A konečně jsme byly spolu.