Monogamie udržitelná navždy?

Najdeš někoho, koho miluješ jako blázen, slíbíš mu věrnost až do smrti a máte žít šťastně až do konce. Tak to známe z filmů. Jenže pak přijde realita: po letech už se na sebe nedíváte tak hladově, postel je spíš na spaní než na hrátky a najednou je někde vedle někdo nový, kdo ve tobě zase rozdmýchá oheň.

Dá se s jedním člověkem vydržet celý život a pořád po něm toužit jako na začátku?

Na začátku je to jednoduché. Nemůžete se od sebe odtrhnout, sex je všude, pořád. Pak to ale pomine. Zamilovanost vyprchá, přijde klidnější láska a s ní často i nuda v ložnici. A to je úplně normální. Tělo prostě miluje novinku, ne známé tričko, které nosíš patnáct let.

Podívej se kolem: polovina manželství skončí rozvodem. Většina těch, co zůstanou, aspoň jednou podvede, nebo o tom aspoň sní. Spousta párů spolu po deseti letech spí jen párkrát za rok a dělají, že je všechno v pohodě.

Ale znám taky páry, co jsou spolu dvacet, třicet let a pořád se na sebe nemůžou vynadívat. Pořád spolu flirtují, smějí se, zkouší nové věci v posteli, jezdí spolu na víkendy bez dětí, prostě nenechají to umřít. Mají rádi jeden druhého jako člověka a neberou se jako samozřejmost.

A pak je tu čím dál víc lidí, kteří to řeší jinak: několik dlouhých vztahů za život, otevřený vztah, nebo rovnou single život a užívání si, s kým chtějí.

Celý život jen s jedním a pořád po něm hořet? Je to možné. Je to nádherné. Ale je to vzácné jako jednorožec.

Pro většinu z nás to bez velkého úsilí (nebo bez nějakého kompromisu) prostě nejde.

Tak přestaň se trápit, když po letech už to není jako na začátku. Nejsi divný, nejsi špatný. Jsi jenom člověk.

A ty? Držíš klasiku, nebo už máš svůj vlastní fígl, jak to udržet živé?