Voyerské okénko

Kdo by to byl řekl, že adventní jihočeská idylka se může během pár hodin změnit ve vánoční dárek pro jednoho zmrzlého voyera pod okny. Někdy ani nemusíš být hlavní aktér, aby sis domů nesla večer plný sexu. Stačí stát ve správný čas pod správným domem.

Vracela jsem se domů z večera s kamarádkami, s tím hřejivým pocitem, co v těle zůstane jen po lidech, kteří tě umí rozesmát i po třech hodinách mrznutí. Budějovické uličky svítily, všude voněl punč, sníh křupal, další půl kilo jsem měla ve vlasech a celé to dohromady působilo skoro až podezřele hezky.

Vystoupila jsem z auta a nechtělo se mi ještě domů. Chtěla jsem se projít po naší čtvrti. Podívat se na ty fancy baráky, nasvícené fasády, drahá auta a dokonale vymazlené zahrady. Pohlednicová idylka. Ale taková byla na první pohled i v Zoufalých manželkách. V uších mi doznívalo Dreams od Cranberries a mezi tím vším se mi pořád držel v nose slabý ocásek mužského parfému, který na mně ulpěl o pár hodin dřív. Dvě minuty. Jen pozdrav, tvář o tvář a pryč. Nic a zároveň všechno. Některé vůně umí pálit ještě hodiny a tahle ve mně spolehlivě probouzí všechny staré choutky.

Putovala jsem zasněženými ulicemi a nakukovala do oken jako divizna. Bohužel nejsme v Dánsku ani v Nizozemí, kde se životy vystavují jako ve vitríně, ale i tady občas někdo zapomene zatáhnout žaluzie. Dojdu k řadě novějších bytovek. Všude tma, žaluzie.

A pak jsem uviděla je.

Druhé patro, tlumené teplé světlo lampy. Dvě postavy u okna. Zůstala jsem stát. Jsem voyer s nevinnou tváří. Okatý šmírák. Starý perverzák. Stála jsem tam na chodníku v bundě a silonkách, sluchátka v uších, vločky mi sedaly do vlasů a připadala jsem si jak sněhulák, co rozmrzá jen tím, že se dívá...

Muž a žena. Ona nahá, on oblečený.

Žena byla typ, který by mě normálně nechal chladnou. Já mám radši holky, co mají pořádné boky a prsa, ale u ní… Něco v těch křivkách štíhlého, sportovního těla bylo neskutečně přitažlivé. Jemná linie beder, delší nohy, malá, ale naprosto vystouplá prsa, drobné dvorce. A když se trochu natočila, bylo vidět, jak se bradavky napínají. Jak kdyby jí přes ně přeběhla elektrika. Dlouhé vlasy po lopatky, světlé, v tom světle působily skoro zlatě.

On je vedle ní vysoký, v košili s rozepnutými horními knoflíčky a tmavých kalhotách. Jako by si jen odskočil z nějaké večeře nebo plesu. Ten kontrast mě přibil k chodníku. A musím říct, že když se k ní přitiskl, bylo okamžitě jasné, že jestli někdo vede, je to on.

Na vteřinu mě napadne, že bych měla jít dál. Takhle stát uprostřed sněhu a civět do cizího okna je lehce za hranou. Jenže moje vnitřní voyeurka se jen ušklíbne a řekne si, že když svítíš jak výloha, tak s nějakým tím divákem prostě musíš počítat. A třeba by jim to fakt lichotilo. Třeba by je samotné to vědomí vzrušovalo.

Zpočátku vypadali skoro romanticky. Nejdřív si myslím, že se jen objímají. On ji drží za boky, ona má ruce kolem jeho krku. Jenže pak si všimnu, jak se jejich těla hýbou. Ne trhaně, ne nervózně. Plynule. Jako by v místnosti hrála hudba, kterou já slyšet nemůžu. On ji vede. O krok dopředu, o půlkrok dozadu, jemné otočky. Ona se mu pod rukama vlní jak voda.

Pomalé kroužení po parketách, jak když se ji učí taneční kroky. Jeho dlaň sjela po jejích zádech, zastavila se v tom malém důlku nad zadkem, zmáčkla jí ho, přitáhl ji k sobě tak, že její břicho narazilo na jeho pánev. A já se vsadím, že v tu chvíli už musel být pěkně tvrdý, protože přes látku bylo vidět, jak se jeho kalhoty napínají přes vyboulený rozkrok.

A já se přistihla, že nemám ponětí, kdy jsem naposledy tančila. Ne jen hopsání na koncertě, ale tohle. Nechat se vést, cítit, jak tě někdo drží pevně a zároveň měkce, jak se ti tělo napasuje na cizí rytmus...

Nemohla jsem jim vidět do tváří, ale viděla jsem, jak sjíždí rukami po jejím nahém těle, jak ji roztočil a jak její prsa zazářila v tom měkkém světle. Proč se on nesvlékl, to netuším. Ale právě proto jsem zůstala jako přimražená.

Působilo to jako scéna z filmu, ale bez falešného patosu. Jen ti dva a jejich chvilka. Zajímalo by mě, jestli jsou dlouhodobí milenci, nebo čerstvá známost. Či snad partneři, co si uchovali vášeň.

Když si ji přetočil k oknu, uviděla jsem ji z profilu. Malá prsa se mu vešly do dlaní. Prsty jí kroužil po prsou. Druhou rukou sjel přes břicho níž a ona se mu vyhoupla proti prstům tak ochotně, že jsem měla chuť zatleskat. Když jí vklouzl mezi stehna, opřela se čelem o jeho rameno a zvedla bradu, aby na něj dosáhla a mohla ho líbat. Vsadím se, že v tu chvíli už byla úplně mokrá. Ta kombinace její odevzdanosti a jeho zkušených pohybů byla kouzelná.

To už jsem ale skoro necítila špičky prstů, jak stály ve sněhu. Venku ledová noc. Mezi nohama teplo.

Přitáhl si ji, zvedl, políbil ji, chytil za zadek a chvíli se vlnili v tanci, co měl víc společného s předehrou než s hudbou. Začal ji líbat na krku a mně se stáhl žaludek tím známým, jemně bolestivým způsobem. Hmmm. Jak já bych taky chtěla. Jen na chvíli. Malou chviličku.

Pak ji zase postavil, ona mu začala rozepínat košili, knoflík po knoflíku, jazykem mu jezdila po hrudníku, prsty sklouzly do pasu, on ji mezitím hladil přes boky a občas jí zajel do vlasů. Kalhoty spadly, a musím říct, že když se otočil bokem, byla v těch světlech vidět jasná erekce, která by udělala radost i fanynkám větších kalibrů. Upřímně, v tu chvíli jsem měla chuť přejít ulici a zeptat se jich, jestli by se jim třetí do party nehodila. Vzduchem proletěly černé ponožky a já se musela smát, protože realita je vždycky roztomilejší než fantazie.

Přitiskl ji k rámu a rukou jí zvedl bradu. Znovu krk, znovu šíje. Něco mu šeptla.

Poklekla před něj tak elegantně, že jsem skoro přestala dýchat. Vzala ho do pusy, žádné cavyky, prostě ho nasála, pomalu, jistě, přesně jak to máš ráda, když jsi nadržená. A já tam dole v mrazu jen tiše záviděla, že to není moje pusa, co si vychutnává jeho péro. On ji hladil po vlasech, chvíli ji držel, chvíli jen pozoroval. V duchu jsem si zanadávala, že bych teď ráda lepší výhled.

A pak se zvedli, vzal ji za ruku a někam odešli. Zůstala jsem tam stát, okouzlená a nasraná zároveň, protože jsem chtěla vidět pokračování. Proč ji nemohl přitlačit na sklo a pomilovat ji tak, aby udělali radost i mně, náhodné kolemjdoucí, která by si zasloužila kulturní zážitek?

Z tranzu mě vytrhl jen zběsilý štěkot čivavy v růžovém oblečku, která se ke mně řítila přes ulici jako malý chlupatý démon. A hned za ní její paní, moje udrbaná sousedka. Ženská, které se snažím vyhnout kilometrovým obloukem. „Jéé, dobrý večer, paní Mývalová, na procházce, na procházce? To je krásný večer, ale zima je pořádná, to se musí nechat.“

Ušklíbla jsem se. „Dobrý večer, jo, zima je pořádná.“

Venku zima, jak v ruském filmu, ale v klíně mě hřál ten výjev z druhého patra a chuť si taky zaprcat.

Před očima jsem pořád měla její prsa v jeho dlaních a ten okamžik, kdy jí strčil prst do pusy a pak do ní. Cestou domů jsem přemítala, jak to asi pokračovalo. Jestli ta štíhlá dlouhovláska pak poklekla a vzala ho znovu do pusy. Nebo jestli jí to krásně udělal zezadu a vymrdal z ní duši.

Jestli někdy i já ještě budu tančit nahá u okna. A jestli bude někdo dole doufat, že to taky neuvidí jenom napůl.

Kdybych měla vybrat jeden obrázek z dnešního večera, nebude to punč ani světýlka. Budou to oni. Jak tančí. Jak se mazlí. Jak ji prstí.

A já pod oknem, ten zmrzlý sněhulák s mokrým klínem, co si potichu přeje, aby příště někdo zatáhl žaluzie později. Nebo nejlíp vůbec.

V hlavě mi pořád doznívalo jediné: „Sway with me… stay with me…“ Jak kdyby ten jejich tichý tanec měl ještě pokračovat. A možná pokračoval. Jen ne pro mě.