Zakázané ovoce? Možná…

Musím to říct hned na začátku, i když to možná zní tvrdě. Není to láska. Nechci ji měnit, zachraňovat ani si s ní představovat něco „víc“. Je to něco mnohem jednoduššího a zároveň komplikovanějšího. Čistá sexuální přitažlivost, která vznikla tam, kde neměla.

V práci si obvykle držím odstup. Vždycky jsem zastával názor, že člověk by neměl kálet tam, kde jí. Jenže u ní mi to úplně nefungovalo. Začalo to pohledy a úsměvy. Věty, které měly podtón jemného přátelského flirtu. Ale časem se z toho stávalo něco víc a rozhodně to nebylo jednostranné. Ale je tu zásadní věc. Je vdaná. A právě to z toho dělá něco, co není úplně rozumné.

Na vánočním večírku se to mírně, ale skutečně jen mírně, rozjelo. Alkohol sundal zábrany a doteky se staly trochu intimnější, než by měly být. Nikdy jsem nechtěl nikomu lézt, tak říkajíc, do zelí, ale tady si nějak nemůžu pomoct. Chci ji cítit blíž. Nic se nestalo, ale oba víme, že jsme překročili tu pomyslnou hranici. A moje hlava se rozjela směrem, kam by se rozjet neměla.

Nejde o city. Jde o tělo. O napětí, které se hromadí a nemá kam odejít. O představy, které se vrací, když je člověk o samotě a má čas přemýšlet. Přitahuje mě to zakázané, to vědomí, že bych mohl být jen epizoda, tajemství, krátký únik z reality. A zároveň vím, že překročit i tu poslední hranici by znamenalo nést následky.

Nevím, jestli podlehnu. Vím jen, že to pokušení je skutečné. A že někdy stačí málo k tomu, aby si člověk uvědomil, jak silná může být pouhá sexuální chemie, bez lásky, bez slibů, bez budoucnosti, ale přesto s touhou, která jen sílí.