Kytarový virtuos

Budík. Ne zrovna oblíbený zvuk, nejen můj, asi většiny z nás. Protestuju, típnu ho, otočím se a spím dál. Za chvíli se ozve znovu, ach jo je tak neodbytný. Vtom mi to dochází - dnes ale bude fajn den! Otvírám oči a pomalu se usmívám. Dnes se uvidíme. No, snad nejen uvidíme...

Včera jsi mě pozval na návštěvu do své zkušebny, ne kecám, pozval jsi mě už dávno, včera jsem se tak nějak vnutila 😀 a dnes tedy konečně přijdu. Vstávám výjimečně s radostí, vypravuji se do práce a beru si sebou věci na večer, půjdu za tebou asi přímo z práce. Den moc neutíká, ale jednou skončí.... Utíkám v práci do sprchy a oblékám se. Vím z fotek, jak to ve zkušebně vypadá, červená sedačka, červený koberec.... přemýšlela jsem co na sebe, abych tam ladila. Takže vyhrála černá. Věčně chodím v džínách, šaty budou pro tebe příjemným překvapením. Punčošky samodržky a vysoké kozačky. A černé prádlo, samozřejmě.

Odhadla jsem to správně, úplně jsi ztratil řeč, když jsi mě viděl ve dveřích. A to je vážně co říct, normálně jsi neuvěřitelně výřečný, občas mě ani nepustíš ke slovu. Pár nádechů a vzpamatuješ se, líbáš mě na přivítanou. Já ale chci, abys mi předvedl své království. Pyšně mi ukazuješ bicí soupravu. Taky je do červena. Na chlapa trochu moc červené, dělám si z tebe legraci, ale vypadá to moc pěkně. Sedám si na sedačku a vyzvu tě, ať něco předvedeš. Sedneš za bicí a chvíli jsi nervózní, ale rychle se dostaneš do svého živlu a rozvíříš svými paličkami postupně všechny bubny. Asi nepoznám, co hraješ, ale zní to pěkně. Za chvíli cítím, jak se vibrace z těch bubnů přenáší do mého těla. Mám pocit, že cítím každý úder na buben jako dotyk na svém těle, postupně mi vibrují útroby. Musím se pohnout, poposednout, abych to trochu zmírnila. Vysvětlíš si to jinak, že mě to nebaví, tak přestáváš. Chci ti vysvětlit, že to je omyl a vstávám, ale už jsi u mě a objímáš mě. Šeptáš mi do ucha, jak ses těšil, líbáš mě, bože líbáš tak krásně, jemně, něžně... Hladíš mě u toho po zádech přes šaty, a níž po zadečku, znovu mi opakuješ, jak se ti moc líbím a jak po mně toužíš. Postupně jednou rukou vyhrnuješ šaty po noze a zajedeš prsty pod ně. S úžasem se zarazíš, když najdeš lem punčochy a pak už holou nohu. Oči ti svítí vzrušením.

Nene miláčku, ještě ne. S hraným rozhořčením tě odstrčím, ještě jsi mi přece slíbil něco. Nechápeš. No přece tu novou kytaru, kterou ses nedávno chlubil. Směješ se, to ne, vždyť ještě nic neumím, když je nová. Musím nejdřív trénovat. Já ale trvám na svém a ty jdeš vzít kytaru. Hrábneš do strun, vykouzlíš pár akordů. No vida, něco umíš, ne že ne. Na koncertování to ještě není, ale je to příjemné. Zase mám ty zvláštní pocity. Dívám se, jak jednou rukou objímáš krk kytary a přehmatáváš prsty akordy. Druhá ruka brnká o struny. Fascinuje mě to. Mám pocit, že brnkáš na mé nervy...... Musím to říct nahlas, ani jsem nechtěla. Uměl bys takhle brnkat taky na mé tělo?

Rázem je po hře, vyskočíš a jdeš mi to předvést. Netuším jak, ale najednou mám vyhrnuté šaty a jsem bez kalhotek. Pololežím na tvé červené sedačce a ty mě hladíš a líbáš na odhaleném břiše, na bocích, sjíždíš na nohy v punčochách a zase zpět. Chvíli zvedneš hlavu nahoru, přesuneš se k mým ústům a líbáme se, teď už ne něžně ale vášnivě, hluboce, jazyky šermují a hrají si. Rukou mě mezitím začneš hladit čím dál blíže rozkroku, a konečně se i lasturka dočká pohlazení, jemného, pak naléhavějšího, vycházím tvé ruce vstříc a tvé prsty začínají brnkat.... brnkat na mé struny, na mé citlivé body, které jsou momentálně naladěné hrát tu nejkrásnější melodii, kterou lidské tělo dokáže. Brnkáš prsty a jde jim na pomoc i tvůj jazyk, dá se brnkat i jazykem? Zdá se, že ano, velmi, velmi dobře. Prsty a jazyk hrají dohromady dokonalou symfonii. Melodie projíždí celým tělem, je jí už malé, sílí a vznáší se prostorem. Symfonie graduje v úžasném vrcholu, tuším že by to mohla být Beethovenova Óda na radost, ale to už jsme od kytary trošku daleko. Potlesk publika jsem asi prošvihla, díky drobné mdlobě...

Vzpamatovávám se z toho kulturního zážitku a usmívám se. Jak je to možné, že ty jsi pořád ještě oblečený? Ptám se, jestli máš ještě nějaký nástroj, který bys mi mohl předvést? Směješ se, a zatváříš se tajemně. Co třeba klarinet? Ale prý na něj budu muset hrát já. Souhlasím, zkusit to přece můžu. Vezmeš mě za ruce a posadíš mě, stojíš naproti mně a já ti rozepnu kalhoty a sundávám je dolů. Ostatně jsou ti nějak malé, tak proč se jich nezbavit. Pohladím tvůj klarinet párkrát ještě přes látku boxerek, ale rychle se jich zbavím taky. Klarinet vyžaduje volnost a přístup vzduchu přece. Vezmu ho opatrně do ruky, a ptám se, jak začít hrát? Radíš mi navlhčit hubičku, a pak pracovat s dechem a ústy a prsty na klapkách dle fantazie. Dobrá, začnu tedy olíznutím špičky nástroje. Postupuju tak jak jsi radil, a začínám hrát... Opravdu se ozve zvuk, hmm zajímavé. Ale nějaký divný zvuk... Co to...

Budík. Ten zvuk je budík. Už zase? Nechápu a nemůžu se zorientovat. Budík. Pomalu mi to dochází. To byl jen sen.... Ach jo. Tak vstávat a pracovat a..... Co se stane večer?