Epidemie

„Šéfe, průšvih,“ křičel zaměstnanec laboratoře v Šuchanu do telefonu. „Co se stalo?“ ptá se vyděšený ředitel. „Víte jak vyvíjíme ten vir na zvýšení libida u kriticky ohrožených netopýrů? Tak nám praskla zkumavka a vir utekl ven,“ vychrlil ze sebe laborant. „Vždyť to zůstalo v laborce, ne?“ uklidňoval šéf. „Šéfe, my se strašně omlouváme, my víme, že se to nesmí, ale tady byl strašný vzduch a my jsme otevřely okna. To by normálně asi nevadilo, ale přímo pod okny jsou demonstranti demonstrující za BIO netopýry,“ vysvětlil pracovník. „Pokud vím, tak organizátor těchto demonstrací je HIV pozitivní. Myslíte, že to může nějak zmutovat?“ zhrozil se vedoucí. „Je to dost pravděpodobné,“ odpověděl pracovník. „Vyjděte ven, všechny pozvěte do tržnice a dejte jim poukázky na jídlo. Řekneme, že se nakazili těmi svými BIO netopýry, počkejte mě u sebe a nějak to vyřešíme,“ zařídil šéf. A jak řekl, tak se taky stalo. Demonstranti se přesunuli do tržnice, kde se ládovali o sto šest a ředitel mezitím svolal poradu, co pravděpodobně vir udělá na lidech. „Nejspíš extrémní nadrženost,“ shrnul stručně laborant.
„V čínském Šuchanu se objevil nový koronavirus pojmenovaný Chujid-22, který se šíří vzduchem a šíří se extrémní rychlostí mezi lidmi. Po týdenní inkubační době způsobuje nadměrnou, až nesnesitelnou chuť na sex. Pacienti ztrácejí zábrany,“ oznamovala hlasatelka ve večerních zprávách. Záběry z Číny byly nepublikovatelné, virus se šířil opravdu astronomickou rychlostí a v Číně se souložilo o sto šest. Výroba čipů, zpravodajství, úřady, vše muselo zavřít, aby se zamezilo šíření.
O několik týdnů později se objevily první případy v Evropě. Jednotlivé státy se začaly uzavírat. Na hraničních kontrolách se objevily sličné nahé či polonahé dívky i nazí pánové, kteří testovali sebekontrolu cestujících. Každý, kdo se na tyto testery vrhnul, byl podroben vyšetření na přítomnost viru z konečníku, případně byl hospitalizován v nemocnici Na Boulce. Bylo zachyceno několik falešných odchytů, zejména mužů, kteří se vrhli na testerky i bez přítomnosti viru.

Sedmého června se v Praze na Žižkově objevil první nakažený. Taxikář napadl ve svém autě ženu a začal s ní souložit. Vůbec mu nevadila přítomnost desíti svědků, kteří incident viděli a ženě pomohli. Muž byl uzavřen na infekční oddělení a byl přivázán, aby nevinné frndy sestřiček a doktorek nedostaly dávku viru. Premiér svolal mimořádné zasedání a během dvou hodin byl vyhlášen nouzový stav. Bylo nařízeno nosit ochranu dýchacích cest, muži museli nosit navlečený prezervativ a ženy povinně polykaly antikoncepční pilulky. Byl nařízen zákaz vycházení, kdo mohl, měl home office. Byly uzavřeny mnohé obchody i služby, povolen byl pouze prodej potravin, drogerie, lékáren, náhradních dílů do auta a kondomů. Sexshopy musely zapáskovat celou prodejnu, mohli prodávat pouze prezervativy, byť s libovolnou příchutí. Nosit se mohly jen bez příchutě, aby to nelákalo ke kouření. Pokud někdo použil ochucený, musel na něm mít navlečený neochucený. Policie toto nařízení důkladně lízáním ověřovala. Krajská hygienická stanice ihned kontaktovala nejbližší příbuzné muže, ti však nadržení nebyli, testy se jim proto nedělaly. Premiér Karel Bakšiš svolal tiskovou konferenci, během které seznámil novináře s nařízeními, zákazy a příkazy a jmenoval nového ministra zdravotnictví, Josefa Pepu. Ministr Pepa převzal kontrolu nad restrikcemi a jejich řízením. Proběhlo uzavření škol i školek jako ochrana dětí před stykem. Novináře však zaskočila povinnost nošení roušky v lese, na samotě, což ministr Pepa ihned zdůvodnil obavou z číhajících predátorů právě v parcích, lesích a podobných skrýších. Po dotazu reportéra, proč takové opatření, když údajně jde o takový pud, že si to rozdá nakažený s čímkoliv, co dýchá, byla tisková konference ukončena.

Uběhlo několik týdnů a epidemie se rozšířila. Pracovními hygieny obvolávaly potencionální nakažené, mnozí však telefony nebraly a když, s pracovnicemi jebaly, někdy chtěly fyzicky, jindy si vystačili slovně. Procházka po náměstí téměř libovolného města byl nezapomenutelný zážitek. Na každém náměstí, téměř na každém nástupišti si to někdo rozdával. Jebání bylo součástí životů všech. Nejhorší situace byla v domovech pro seniory a mezi staršími obyvateli, kde se nákaza šířila vůbec nejvíce. Dědové byli nadšení, že jim po letech stojí, babičky zase štěstím bez sebe, že po letech zvlhly a tak si to zkusili rozdat. Věk však nehrál v jejich prospěch, docházelo k pádům z postelí, zlomeným krčkům a následně senioři končili v nemocnicích a začaly růst čísla zesnulých na Chujid dvacet dva. Ministr Pepa přispěchal s efektivním řešením a ranní hodiny obchodů vyhradil pro starší občany. Prodavačky se vybavovaly kapesníky a jen utíraly věci od slintajících nakupujících. Jako součást ochran fasovaly kalhotky, to pro ty nezbedy, co chodily v sukních bez nich.

Situace se začala vymykat kontrole. Začala práce na výzkumu proti vakcíně, souložící byli na ulici na každém rohu a začali se objevovat případy všech možných zvrhlých praktik, přičemž přivázání ke stromu či pranýřování patřilo mezi ty mírnější. Začali se objevovat i odpůrci opatření, kteří nabrali dojmu, že jde o omezování jejich práv. Nákaza se dostala i do poslanecké sněmovny. U řečnického pultu se střídal jeden poslanec za druhým, v pultíku seděla ministryně financí a každého řádně dojila. Ke slovu se dostal i poslanec Povolný, který trpěl anorgasmií, tedy neschopností vyvrcholit. Měl pouze mírnou formu Chujidu 22 a u pultíku stál velmi dlouho. Když mu předseda poslanecké sněmovny vypnul mikrofon a chtěl jej vystřídat, poslanec Povolný jej napadl se slovy: „Jestli tady pudeš, dostaneš flákanec, jasné? Nechte mě vystoupit!“ Pana poslance se nakonec podařilo zpacifikovat a vyprovodit přes sněmovnu. Nebohá reportérka televize Prdel se s ním vzápětí pokusila udělal rozhovor, což neměla dělat. Jednak se nakazila, protože pan poslanec jako zarytý odpírač nenosil ani kondom, jako předepsanou ochranu a za druhé nejen její prdel dostala co proto. Jediné štěstí bylo zafungování antikoncepční tabletky, což ji ochránilo alespoň od dovolené nedovolené.

S Chujidem 22 jsme žili již desátý měsíc a začalo to být znát na zaplněnosti nemocnic. Oddělení gynekologicko-porodnická nestíhala a byla posilována. Rušily se běžně zákroky, všude se jen rodilo a léčily se namožené frndy, zadky a pinďoury. Pro pozitivní, kteří se báli o svou rodinu, byly vyhrazeny hotely. V praxi to však vypadalo jako hodinové hotely, kde všichni spali se všemi. V době největšího náporu nešlo bez sexu jít ani s odpadky, měl to téměř každý. Nejhorší však byly mutace. Varianta Beta byla homosexuální, i heterosexuálové si to užívali se stejným pohlavím. Výhodou bylo, že nezatěžovala tolik nemocnice, nedocházelo k početí, avšak každá nová varianta se v nemocnicích projevila až s odstupem času. Varianta Gama byla bisexuální. Delta byla výhodná zejména pro prodejce oblečení. Oblečení bylo možné nakupovat pouze v supermarketech, zatímco výhradní prodejci textilu měli zavřeno, jedinou možností bylo zřízení e-shopu a výdejního místa. Delta totiž byla transsexuální, tedy všichni nakažení potřebovali nové oblečení. Bylo zvláštní vídat na ulici muže v minisukních a s pupky venku, zatímco ženy byly sexy i v pánských košilích. Příjemné situace nastávaly na koupalištích, kde zrovínka nenakažení muži mohli pozorovat ženy jen ve spodním dílu plavek, zatímco koupající se muži bojovali s čůráním vestoje v jednodílných plavkách.

Ministr Pepa spolu s premiérem Bakšišem, na základě studií a hlavně z důvodu nechtěného nákupu ochucených prezervativů zámeckého kancléře pana Mlynáře, došlo ke změně nařízení a nově byla povinnost nosit ochucenou ochranu, naopak neochucená byla zakázána. Policie opět vše důkladně kontrolovala.

Konečně spatřila světlo světa první vakcína. Odhodlaně si ji nechal píchnout premiér Bakšiš a zároveň umožnil očkování jen osobám starším. Senioři se totiž nejen snadno zranili při hrátkách, navýšilo se množství těhotných starších žen, což byla sama o sobě riziková disciplína. Mnohé školy musely celé třídy, někdy i celé školy zavírat, protože bylo tolik těhotných studentek, že by ve třídách nikdo nebyl. Jako ideálním řešením se zdálo zavést online výuku. Vždyť jen takto se jde učit jak v nemocnici, tak i na mateřské. Navíc většina učitelů nepožadovala mít zapnutou webkameru, tak proč si zrovna neužít i během výkladu o sexy Marii Terezii či císařovně Sissi?

Očkování se postupně uvolnilo pro všechny dospělé občany, zájem však opadl. Muži bývali nadržení i předtím, avšak nyní si šlo bez potíží najít sexuchtivou partnerku. Protože ženy chodily na očkování častěji a muži se báli, že přijdou o možnost snadno přístupných hrátek, založili několik dezinformačních webů a rozhodli se šířit nepravdu o očkování, aby ženy od vakcinace odradili. Za nejvýznamnějším takovým webem stál profesor Bizon, původní profesí vedoucí centra pro očkování České republiky, který si jako mladý a vlastně i starší moc neužil a aktuální situace mu vyhovovala. V rámci propagandy bylo prováděno i hlášení falešných vedlejších účinků vakcinace, jako třeba roztroušená skleróza, ochrnutí, demence a další vážné nemoci často zakončené smrtí. Díky drobným darům účinkujícím dokázali šířit pomocí rozhovorů i sociálních sítí smyšlené, ale vydávané za reálné, příběhy, které dosvědčovaly, jaké zrůdnosti očkování způsobuje. Mezi nešťastný argument patřilo zvětšení prsou, což bylo později odvoláno, protože to naopak vedlo k nárustu vyočkovaných dávek.

Epidemie začala ustupovat. Očkovaní a ti, kteří nemoc již prodělali, chodili očumovat opačné pohlaví tradičně do saun, ti ostatní byli nuceni sedět doma, nikam je nepouštěli. Tak probíhal nátlak od vlády, která se snažila neposlušné občany donutit k vakcinaci. Postupem času se občané rozdělily na dva téměř nesmiřitelné tábory. Jedni byli naočkovaní, byť pod nátlakem a ti druzí očkování principiálně odmítali, protože jim připadalo jako protiústavní omezování svobody. A tak poslušní občané se postupně vrátili do normálního života, chodili do saun, kouřili se v gay saunách či koukali ženám pod sukně na proskleném schodišti v knihovně, neočkovaní nakažení seděli doma a mohli maximálně souložit s partnerkou, případně koukat na webové solárium, tedy oficiálně, protože díky malému množství nakažených zvládala policie hlídat tyto jedince před hrátkami s nevinnými ve veřejném prostoru.

Monika, zarytá antivaxerka zariskovala a zkusila nezákonně zajít na masáž. S masérkou se dobře znala a věděla, že to u masáže neskončí. Po akci ji podnikatelka poslala do sprchy. Po návratu z ní, zabalená v osušce a masérka ve spodním prádle jí pokynula, aby si sedla na druhou židli. Víno už bylo nalité. Popily. Pracovnice se posadila na masážní lehátko a laškovně si sundala jednoho i druhé ramínko od podprsenky. Monika odložila skleničku, vstala a přišla k ní. Podprsenku jí rozepnula a vypadly na ni její obří čtyřky. Vzala je do dlaní jako dvě posilovací závaží a zabořila do nich obličej. Líbilo se jí to. Lehla si. I Mončiny kozičky vysvobodila a hrály si obě. Svlékla jí kalhotky, vylezla za ní na lehátko a frndu nechala nad jejím jazýčkem. Stáhla Monči kalhotky do půli stehen a lízala. Přehodily se, Móna byla dole, ona na ní. Neviděla, ale vrazila do ní nějaký nástroj a olizovala vše, co z ní během chvíle teklo. Obě sténaly vzrušením. Sama by do té euforie nedokázala lízat, obdivovala Monika.

Na chodbě byl slyšet hluk. Přestala a než z ní slezla, rozrazily se dveře a do místnosti vtrhlo pět chlapů. „Vypadněte, tady nemáte co dělat, to je ordinace,“ křičela masérka, ale nebylo jí to nic platné. Muži vytáhli smartphony a dožadovali se kontroly QR kódu certifikátu, případně nainstalované Tečky, což Monika neměla. Někdo je napráskal. Za trest dostala pětadvacet na holou, to ale příliš motivující k dodržování nařízení nebylo.

Vláda se pokusila přijít s novou vakcínou, takzvanou antivaxerskou, ovšem zájem byl téměř nulový. Souložení na ulici bylo zcela minimalistické, avšak stále častější, než před Chujidem. Prezervativy se v obchodech odložily spolu s rouškami, v MHD byly však stále povinné. To přinášelo potíže. Při sedmiminutové jízdě metrem nastala povinnost nosit ochranu jak pinďoura, tak nosu a úst, naopak při dálkové cestě z Brna do Děčína tato povinnost již nebyla a to byly panečku jízdy, vagony se houpaly ze strany na stranu a průvodčí létaly kozy i hlava tak intenzivně, že za celou cestu běžně nezvládala orazit jednu jedinou jízdenku. Navíc ochrana platila jen u lékaře, sociálních službách a MHD, tedy v dálkové dopravě žena antikoncepci mít nemusela, což vedlo k dalšímu zatížení nejen nemocnic, ale i soudů. Konec konců, jak mohla nebohá průvodčí vědět, čí spermie dorazila až k vajíčku? Byla tedy vytvořená velká testovací centra, aby nebohá průvodčí, ale i jakákoliv jiná dívka, mohla vytrasovat kontakty a následně probíhal odběr DNA a následný test otcovství, aby bylo jednoznačné, kdo bude platit alimenty.
Po třech letech stále všichni čekali na konec, ovšem mnozí již nevěřili. S Chujidem se pomalu ale jistě všichni snažili sžít. Snahy, aby byl brán jako jakákoliv jiná nemoc a tedy aby si společnost na občasné styky na ulici zvykla, končily jen u slov. Pro média to již tři roky byla zpráva dne, které se nehodlaly vzdát. Konec konců zaměstnávalo to spoustu odborníků, poradců, vědců, vědem a jiných jinak profesně nedůležitých lidí. To všechno ukončila až mutace Omega, která byla poslední, protože řecká abeceda již další písmena nemá.