Ale pane profesore... - soutěžní

Zuzka a Denisa nastoupily společně na vysokou ekonomickou školu. Měly štěstí, nejenom že byly v jednom ročníku stejného oboru, dokonce se staly i spolubydlícími na koleji, což mělo nepochybně výhody a mohly spolu konzultovat školu a probíranou látku.
Obě dívky byly povahově odlišné. Zuzka byla taková šedá myška, pilná studentka, co nejraději nevyčuhovala z davu, nikam moc nechodila, oblékala se spíše usedleji, zatímco Denisy bylo všude plno, byla energická, nevynechala žádný mejdan, ráda nosila topy s výstřihem a krátké sukně, navštěvovala bary, chodila se bavit a životem tak nějak ladně proplouvala. Překvapivě se z holek staly skvělé kamarádky. Zuzka lehce Denču brzdila, hlídala a Denča Zuzku zase tahala ze stereotypu a občas ji úspěšně dostala do společnosti.
Začalo zkouškové období, první obou holek. Byly z toho nervózní, celé dny i noci ležely ve skriptech. Shodly se, že nejtěžší je zkouška z ekonomie. Byla to spousta pouček, spousta textu, spousta cizích výrazů. „Ten Mlejnek je ale vůl,“ okomentuje pana profesora ekonomie Zuzka, když jí látka vůbec nelezla do hlavy. „Proč? Mě přijde v klidu,“ zareaguje Denča. „Ale, já jen že učí takové hlody,“ povzdychne si Zuzka. V pokoji je opět ticho, obě dívky studují. Denči však krátké vyrušení naruší soustředění a započne prokrastinační přestávku: „Líbí se ti?“ Zuzka se zatváří zaskočeně: „Kdo? Mlejnek? Ne. Vždyť je takový…“ „No právě, takový exotický, to jeho afro, ta snědá mu sekne,“ vyhrkla ze sebe nadšeně Denisa. Zuzka mlčela. „Je prý na holčičky. A myslím, že se mu líbím. Potkali jsme se na chodbě, usmáli se na sebe a ještě se za mnou otočil, když jsme se minuli,“ rozvyprávěla se zasněně Denča. Zuzka zareaguje: „To jsem slyšela, že prý si na něj v minulosti holky stěžovaly.“ „Proč jako?“ překvapila Zuzka Denču. „Že prý měl nějaké nevhodné poznámky a jednu prý plácnul přes zadek. On právě vypadá, tak nějak perverzně,“ povídala Zuzka. „Trapky,“ ohrnula nos Denča. „Mě by to nevadilo, však je sexy. A je to taky jenom chlap. Od nějakého individua v metru tě to štve, ale Víťa, ten je kus chlapa. A navíc tě určitě u zkoušky pak nepotopí,“ pokračovala zasněná Denisa. Zuzka jen takřka s otevřenými ústy koukala, jaký má spolubydlící vkus.
Druhý den měla zkoušku jen Denisa. Vyrazila do školy, když Zuzka ještě spala v knížkách. Přišla ke škole, pak profesor zrovna vystupoval z auta. „Dobrý den, kolegyně,“ pozdravil ji. „Dobrý den,“ odpověděla zaskočená Denča, kterou tím polichotil. Denča šla po schodech, pan profesor těsně za ní. „Vyspinkatá do růžova na první zkoušku?“ zeptal se. „No, nic moc,“ přiznala Denisa. „Ale to musíte, spánek je důležitý. A nebojte, vy to jistě dáte na poprvé, důležité je i sebevědomí,“ řekl profesor Mlejnek. Když Denču předbíhal na schodech, poplácal ji po zádech a s rukou jí sjel až na zadek. Pak odešel. Jindy sebevědomou studentku jeho jednání zaskočilo. Vybavila si včerejší Zuzaniny slova a i když včera byla statečná a skoro i zamilovaná, najednou jí to přišlo nevhodné, trapné, ujeté a zvrhlé. Na chodbě vysedávali i ostatní studenti. Posadila se mezi ně a psala Zuzce, co se jí stalo. Pan profesor se vydal nejspíše na toaletu a šel po chodbě kolem čekajících studentů. Naproti Denči seděly dvě holky. Byly starší, čekaly nejspíš na jinou zkoušku. U protější zdi nebyla levička, holky dřepěly. V krátkých sukních to vypadalo zvláštně, až provokativně. Navíc byla zima, ony se oblékly jako v létě. Pana profesora hlasitě pozdravily a kolena se jim na malou chvíli vzdálila od sebe. Pan profesor na nich mohl oči nechat. Pak se postavily. Denča si všimla, že jedna z dívek pravděpodobně pod sukní nic nemá. Při důkladnějším pohledu zahlédla i její bradavky rýsující se pod halenkou. Zprávu Zuzce neodeslala, smazala ji. Váhala, nebyla si jistá, co má dělat. Pan profesor se vracel, obě dívky zopakovaly předchozí polohu, jen kromě pozdravu se usmívaly. Jakmile prošel, ta odvážnější z nich vstala a doběhla ho se slovy: „Pane profesore, mohla bych Vám chvilinku zdržet? Chtěla bych Vás poprosit o konzultaci ohledně recese.“ „Dnes zkouším, napište mi zprávu a domluvíme se, jo?“ řekl pan profesor. „Ano pane profesore, napíšu a budu se těšit,“ volala za ním. Vrátila se ke kamarádce. „Nic, že?“ ptá se jí. „Ne, nevím, co mu přelítlo zase přes nos. Nic, jdu se obléct a půjdeme k tobě?“ navrhla ta, co s profesorem mluvila. „Jo, jdu s tebou,“ řekla ta druhá a obě spolu odešly na záchod. Denča vše pozorovala. O pár minut později kolem ní obě prošly a zamířily si to po schodem dolů a nejspíš ven z budovy. Vždyť se šla obléct, ale má na sobě to, co měla předtím, vrtalo Denči hlavou. Za asi půl hodiny byla u zkoušky. Prošla jen tak tak. Otázky se jí zdály složité a chtěl to zbytečně do podrobností, nechápala Denisa, ale měla to a byla spokojená, na rozdíl od některých ostatních studentů, kteří vycházeli značně rozčarovaní.
Odpoledne šla na tu samou zkoušku i Zuzka. Denisa čekala na koleji, jak dopadne a celé dopoledne si přemílala v hlavě. Zuzka to nedala. Celá zdrcená neměla náladu na nic, chvíli brečela do polštáře a pak se s obrovskou pílí začala znovu učit. Denisa viděla, že s ní není řeč a tak ji tam nechala samotnou a vyrazila ven. Zuzka dala zkoušku na druhý pokus.
Během období mezi zkouškami Denča začínala chápat způsob života na fakultě. Všimla si, že určité skupinky studentek tráví spoustu svého volného času na chodbách ekonomické fakulty. Denči bylo záhadou, jak je možné, že školu dávají tak hladce, ona neustále ležela v nějaké literatuře a de facto se v probírané látce ztrácela, to jsou ony tak geniální? Tyto dívky se chovaly jako ocásky pana profesora Mlejnka, kam se hnul on, tam byly i ony. Jenže za ním jen běhaly, on si jich příliš nevšímal.
Jednoho rána byla Denisa ve škole nezvykle brzy. Měla domluvenou konzultaci u paní profesorky Nejedlé. Cestou k ní se potkala s profesorem Mlejnkem. Šel před ní po schodech a když ji uviděl, zpomalil a nechal se předběhnout. I tentokrát Denču pozdravil jako kolegyni a i tentokrát ji chválil, ne však za její znalosti, ale za její zevnějšek. Bylo jí to lehce nepříjemné. I tentokrát ji začal poplácávat po zádech a i pro tentokrát sjel s rukou až na sukni. Na schodišti byli sami. Sáhnul jí pod sukni. Mezi nohami se dostal až na předek. Denisa vyskočila o tři schody výše. Nevěděla, jak se zachovat. „Kdybyste něco potřebovala, víte, kde mě najdete,“ odseknul pan profesor a odešel k sobě. Denča stála jako opařená. Co si to dovoluje, ptala se sama sebe. Byla tak v šoku, že ani nezaječela, nezakřičela, nijak se nebránila.
Opět nastalo zkouškové období. Obě holky měly tentokrát podobný čas zkoušky a tak se chystaly do školy spolu. Denča si ráno skočila do sprchy. Když se zabalená v ručníku vrátila na pokoj, hledala ve skříni, co na sebe. I Zuzka se připravovala. Denča odhodila osušku, sebrala ze skříně šaty, oblékla si je a posadila se k zrcadlu, kde se zkrásňovala. Zuzku zaujala: „V tomto tam jdeš?“ „Jo, proč? Blbé?“ zaskočila Zuzka Denisu. „Takové, odvážné,“ koktala Zuzana. „Jo tak,“ zasmála se Denča. „A to jdeš jen tak?“ ptala se dál Zuzka, když se Denča obula a čekala na ni. „Co pořád máš?“ odpověděla Denča na otázku otázkou. „Naostro?“ odvážila se zeptat Zuzka. „No, jo, je teplo,“ zakecala to Denča. Stále Zuzce neřekla o svých příhodách s panem profesorem a prozatím to neměla v plánu.
Obě přišly na zkoušku. Studenti na chodbě by šli rozdělit do dvou kategorií, jedni fungovali dle plánu Denči a ten zbytek žil ve sladké nevědomosti. Zuzka se na poslední chvíli učila, Denča korzovala po chodbách. Když uviděla pana profesora v přízemí, seběhla do poloviny schodů a jakmile se objevil, upustila na zem skripta a bez pokrčení nohou se k nim sehnula. Když se otočila, pan profesor si ji jako mladé masíčko prohlédnul a od holek jdoucími v jeho okolí schytala vražedné pohledy. Jedna z nich chytila Denču za sukni, odtáhla ji ke straně a špitla: „Nelez nám do rajónu, to prvačky nedělají, nebo si mě nepřej.“ Denisa nereagovala, věděla, že na to jde správně. Byla o tom přesvědčená do okamžiku, kdy zkoušku na rozdíl od Zuzany nedala. Holky si vyměnily role, Denča zoufale brečela na koleji, zatímco Zuzka se raději vytratila. Denisa byla zoufalá, nejenom že nedala zkoušku, nevěděla proč. Přemýšlela, proč byl pan profesor tak přísný a nepříjemný. Hlavou jí kolovalo, jestli ho nějak nepohoršila, nenaštvala tím, co udělala.
O tři dny později byla pozvaná na konzultaci k panu profesorovi. Byla z toho nervózní, bála se, jestli si na ni nějak nestěžoval, jestli ji za to, co udělala, nemůžou vyhodit. Oblékla se tedy jako hodná holka a v dlouhých kalhotách přišla na konzultaci. Pan profesor měl kancelář jen pro sebe. Posadil si ji naproti sebe a s vážným výrazem na ni promluvil: „Tak co mi k tomu pondělku řeknete?“ Denisa zbledla. Netušila, co má na mysli. „Co máte na mysli?“ koktala. „No ty vaše znalosti z ekonomie, jste mě dost zklamala,“ řekl důrazně. „Já se omlouvám, nějak jsem neměla svůj den,“ dolovala ze sebe Denča. „To jsem si všiml, kolegyně. Znalosti jste nechala na koleji, kalhotky taky,“ řekl. Denisa zrudla. Bylo ticho. „Tak co mi k tomu řeknete?“ mluvil stále vážně pan profesor. „Bylo horko,“ říkala celá zpocená. „A jako proto vám vypadly všechny znalosti, které jste se jistě důkladně učila?“ povídá pan profesor. Denči se na čele objevily kapičky potu. Zamotávala se v tom. Když profesor mluvil o studiu, ona myslela na kalhotky, byla zmatená. Bylo ticho. Mlejnek si sedl na pohovku vedle ní. Položil jí ruku na stehno. „Tak co vám v té ekonomice není jasné?“ zeptal se už trochu přátelštěji. Denisa mlčela. Netušila, co se od ní čeká. Byla nervózní. Ruka ze stehna šla blíže k rozkroku až byla na něm. Pochopila, že nejde o doučování. Podívala se mu hluboce do očí. Přes rifle ji rukou dráždil klín. Tak zblízka si ho ještě nikdy neprohlížela. Ten jeho exotický vzhled, ta jeho exotická vůně ji vzrušila. „Ale pane profesore…“ povzdechla. Roztáhla nohy, aby věděl, že souhlasí. Mlejnek mlčel. Rukou jí zajel pod tričko. Denča si ho svlékla. Zadíval se na ni. Rozepnul jí kalhoty. „Tak dneska není horko?“ zeptal se. „Už je,“ šeptla a objala ho. Posadila se mu obkročmo na klín a začala ho líbat. Ne z donucení, ne jako studentka profesora, ale jako nadržená nymfa. I Mlejnek byl překvapený, jakou divošku si pozval. Svlékla si podprsenku a svlékla mu tričko. Chvilku poté ji položil na pohovku. Rozepnuté kalhoty stačily jen potáhnout. Zul boty, svléknul kalhoty s ponožkami. Ležela tam rozdováděná dívka jen v kalhotkách. I on si svléknul kalhoty a vzal to i s trenýrkami. Odtáhnul Denčiny kalhotky na stranu a pustil se svým nadprůměrným jazykem dole do práce. Bavilo je to oba. Obnaženým žaludem jí drandil okolo dírky. Nechtěla bez ochrany, nechtěla ale ani protestovat. Oddechla si, když pochopila, že jde jen o předehru. Ze šuplíku vytáhnul šprcku, nasadil si ji a než by Denča řekla „prc“, byl v ní. Věděla, že nesmí hlasitě sténat. Byla mokrá. Mlaskalo to. Kozenky se jí houpaly do rytmu. Narval ho do ní, podebral si ji a posadil na stůl. Denča roztáhla nohy a užívala si. Během přirážení se líbali. Onu příhodu oba zakončili vyvrcholením, byť si Denča pomohla rukou.
„Tak kolegyně, o opravnou zkoušku se bát nemusíte, jsem ji jistý, že ji suverénně zvládnete,“ povídal pan profesor, zatímco se oblékali. „Děkuji, pane profesore,“ řekla Denča. Rozloučili se a Denča vyrazila směrem na kolej. Každý na ní musel vidět, že je (u)spokojená, usmívala se totiž jako měsíček na hnoji. Určitě to nebylo v práci jeho první, prcává tady beztak běžně, říkala si cestou Denča. Ale nevadilo jí to, bylo to s ním fajn a ještě ku prospěchu dobré věci.
O dva dny později otřásl školou skandál. Jako první z holek to četla Zuzka. „Ty, Deni, ten Mlejnek prý obtěžoval studentky a ty ho udaly,“ povídá ráno Zuzka, která si četla novinky na internetu. Denisa zpozorněla. Zuzka přečetla celý článek. „Takže to byla pravda, co se říkalo,“ okomentovala to na závěr Zuzana. Denča jen hlasitě polkla. Bohužel její románek byl příjemný, možná dokonce splněný sen, ale u zkoušky jí to nijak nepomohlo. Pan profesor ze školy musel odejít a na jeho místo nastoupila profesorka Paulusová, která byla tak nějak řekněme spravedlivější.