Neposkvrněná - Soutěžní

Pracovala jsem tenkrát čerstvě jako knihovnice, má první práce po škole. Měla jsem ráda staré věci, ale zrovna knihy k nim nepatřily, protože jsou těžké a raději si věci prohlížím, než v nich čtu. V knihovně jsme měli vysoké police a méně žádané knihy bývaly nahoře. Návštěvníci měli zakázáno používat schůdky, tak si nás volávali, protože jen my měli školení na práci ve výškách. Do knihovny začal chodit takoví chlapík. Docela sympatický. Procházel se po knihovně a vždy si mě zavolal na nějakou tu knihu z horní police. Vzal knížku a odešel, aby ji za týden přišel vrátit a vypůjčil si opět nějakou horní. Jednoho letního prázdninového dne opět přišel a opět se dožadoval jedné staré veliké a tlusté knihy z úplně nejvyšší police. Vzala jsem schůzky a lezla nahoru. I tak jsem nedostala, stoupla jsem si tedy na parapet u okna, abych těžkou knihu opatrně a bezpečně snesla dolů. „Vy jste ale šikovná,“ povídá ten muž, „ale taková nemluvná.“ „Tak o čem se chcete bavit?“ povídám našponovaná ke stropu jako slunečnice za sluníčkem, „Že nosím kalhotky už vidíte,“ dodám, protože jsem jej prokoukla už dávno. Zasměje se, vezme knížku a pomůže mi dolů. Pozve mě na večeři, což po krátkém zaváhání přijmu. Začneme spolu chodit.

Protože já bydlím v malém bytě a on s rodiči, začali jsme se poohlížet po společném bydlení. Rozpočet nebyl veliký a chtěli jsme něco prostornějšího. Jeden z inzerátů jsme dlouho pomíjeli a až když jsme navštívili všechny ostatní nemovitosti, zavítali jsme i na tento dům. Měl v podstatě samé nevýhody, byl na vesnici daleko od civilizace, byl tam špatný mobilní signál, byl zchátralý, dlouho opuštěný, zarostený a požadoval rekonstrukci. Ale byl levný. A měl kouzlo. Oba jsme cítili, že to není dobrá investice, že by nás čekalo spoustu práce. Několikrát jsme se o tom doma bavili a přestože nevýhody převyšovaly, dům jsme koupili.

Do rekonstrukce jsem byla horlivá hlavně já, co šlo, to jsme dělali svépomocí. V domě jsem trávila všechen svůj volný čas. Tam bylo pokladů, nechtěla jsem skoro nic vyhodit, nádherný nábytek, kávové soupravy, vázy, dokonce sochy. Něco jsem s těžkým srdcem prodala, u nábytku se pustila do amatérské renovace. První kusy nic moc, u těch posledních jsem byla docela spokojená. Parkety nám zrenovovala firma, střechu dělal přítel s nějakými kumpány od nich z práce. Za půl roku jsme dali do kupy tři místnosti a nastěhovali se tam. Když jsem byla na matrice zapisovat trvalé bydliště, měli velikou radost, že dům někdo koupil. Vyprávěli mi o předchozích majitelích i historii domu. Vědět to před koupí, nevím, jestli bychom dům koupili, předchozí majitel byl považován za podivína a sukničkář, dva předchozí umřeli násilně. Nicméně v domě se nepřemisťoval nábytek ani nebyly z půdy slyšet neznámé kroky, takže proč si tím lámat hlavu?

Zima byla tady. Na zahradu nezbýval čas, i tak jsme pokáceli náletové dřeviny a shodily čtyři stromy. Škoda že dřevo bylo mokré a museli jsme kupovat dřevo na topení na poslední chvíli za nekřesťanské peníze, každá koruna se nám hodila. Během zimy jsme pokračovali ve vnitřních prostorách, vyklidili a vymalovali další místnost a plánovali budoucnost, jednak dítě a svatbu a jednak část domu pronajmout, protože tam bylo krásně a peníze by se hodily.

Zimu jsme přečkali, začalo se oteplovat a my měli jak dětský pokojíček, tak i místnosti k pronájmu. Vystavili jsme inzerát a ten samý den se pustili do děťátka. Bylo to krásně romantické, na to nikdy nezapomenu, nejkrásnější výročí prvního rande. Přijížděla jsem z realitky a z nákupu domů. K domu vedla nezpevněná cesta, na které stálo zapadlé auto s rozvozem jídla, kterého místní traktorista vytáhnul. Přijela jsem k domu, od parkovacího místa přes vstupní dveře až dovnitř do kuchyně byla cesta vysypaná okvětními lístky tulipánů, které už v hojném počtu dokvétaly na zahradě. V kuchyni bylo při svíčkám připravené jídlo. Vůbec mi nevadí, že muž něco neumí, třeba uvařit, musí být schopný si poradit. Pojedli jsme a povídali si. Až nám oběma trochu vytrávilo, skončili jsme v koupelně. I tam bylo plno svíček a okvětních lístků. Vlezli jsme si do sprchy, on sprchoval mě a já jeho. Namydlili jsme se a mýdlo smyli. Není romantický typ, zatímco já ano, i proto jsem mu to chtěla co nejvíc oplatit. Klekla jsem si a začala s kouřením. Hladil mě, hrál si s mými vlasy přesně tak, jak to mám ráda. Po předehře jsme se přesunuli do vyzdobené ložnice, položila jsem ho na záda, nasliněnou dlaní mu nachystala žalud a šupla ho do sebe. Ne nadarmo se říká, že předehra je pro ženu nejdůležitější, jak já se na to tenkrát těšila, jak já tekla, na to nikdy nezapomenu. Rajtovala jsem, až se zcela jistě o patro níže třásl lustr. Byla jsem jako žokejka na Veliké Pardubické a byla moc ráda, že bydlíme na samotě, jinak bych pohoršovala sousedy svým pronikavým sténáním. I muži se to líbilo, hekal se mnou. Zadkem jsem vrtěla čím dál víc, staral se o všechny mé erotogenní zóny. Na hrudi jsem si hrála s jeho chlupy. Po nekrátké době i on chtěl být iniciativní a tak jsme změnili polohu, já dala nohy ke stropu a on mi dával, koulemi narážel mezi mé nohy a celou mě protahoval jako kominík komín. Udělal se do mě. Dali jsme si chvíli pauzu, během které se líbali a za slabou čtvrt hodinku byl zase ve mně a pokračovali jsme. Udělal se do mě ještě jednou a mým vyvrcholením sjme to zakončili a nakonec ve vzájemném objetí usnuli. Asi se mi nějak splašily hormony, měla jsem nějaké divoké sny a přítel říkal, že jsem křičela ze spaní, pak jsem se probudila. To probuzení si vybavuji, nevím, jak je to možné, ale prodělala jsem orgasmus ve spánku. Probudila jsem se a tam dole mi pulzovala o sto šest, byla jsem celá zpocená a v křeči, tak to dokáže jen můj manžel.

Zájemců o bydlení bohužel moc nebylo, ono se ani není moc čemu divit. Já byla v očekávání a těšila se jak se jen budoucí máma může těšit. Pár zájemců bylo, málokterý přijel na prohlídku a když už, odmítli. Dvěma vegetariánským lesbičkám, které se na dům přijely podívat koncem května, jsme moc nadějí nedávali, nicméně byly nadšené a po vyjasnění několika detailů, protože přítel by bez masa umřel, s námi začaly bydlet. Pěstovaly si nějakou zeleninu a bylinky a já byla ráda, že mi pomáhají se zahradou. Byly hrozně fajn, několikrát uvařily a musím přiznat, že to bylo až překvapivě chutné. Stali se z nás přátelé, byly hodně alternativní, ale nesoudily nás, když jsme něco dělali jinak. Simona, starší z nich, pracovala v BIO obchůdku ve městě a Kristýnka ještě studovala vysokou školu, chtěla být veterinářka. Na zahradě nám začaly pobíhat slepice, křepelky a později i kozy. Líbilo se mi, jak si budujeme nezávislost na okolí. Vždy nám holky nějaká ta vajíčka i mléko daly.

Byla jsem v pátém měsíci. Leželi jsme v posteli a konečně řešili veselku, kterou jsme plánovali brzy po porodu, někdy z kraje jara, aby se nekazily zákusky a aby to všechno bylo levnější, než v sezónu. Probírali jsme různé možnosti, počítaly hosty, hledali vhodný prostor a slyšeli jsme holky z horního pokoje, jak souloží. Jestli se u našeho početí třásl strop a byli jsme rádi, že nemáme sousedy, tak holky bylo slyšet i ve vsi. Párkrát jsem něco slabého zaslechla, protentokrát to bylo několikanásobně hlasitější. Culili jsme se na sebe jako puberťáci, co to slyší poprvé a vzpomínali na mládí, jak jsme byli taky ještě divocí. Sténala tak intenzivně a měla tak dlouhé nadechovací pauzy, až jsem se o ni bála. Holt holka ví, jak na holku, řekla jsem si a to jsem nemyslela nijak škodolibě, muž je taky dost dobrý. Ráno byla sobota a holky si přispaly, vlastně vstávaly až na oběd. My po sobě pokoutně pokukovali, ale nijak to nekomentovali, i ony mlčely. Však je to přirozené.

Čas plynul jako voda, uběhl nějaký ten pátek a obě se příšerně pohádaly. Simona kolem mě prosvištěla se sbalenou taškou v ruce, ani mě nepozdravila, sedla do auta a odjela. Z pokoje bylo slyšet vzlykání. Zaklepala jsem a zeptala se, jestli můžu vstoupit. Kristýna ležela v košilce na posteli a brečela sloní slzy. Přisedla jsem si k ní, hladila ji po vlasech a vyzvídala, co se stalo. Po chvíli natahování mi řekla, že to nedostala a že má pozitivní těhotenský test a i potvrzení od lékaře, že je v tom. To samo sebou Simonu naštvalo, navíc Kristýna tvrdí, že s klukem nic neměla už 5 let, kdy se ještě sebepoznávala. Chvíli jsem ji uklidňovala a nakonec jí udělala čaj a dívala se s ní na filmovou komedii, aby přešla na jiné myšlenky. Myslím, že ani jedna z nás z toho filmu nic neměla. Já přemýšlela, kdo jí to mohl udělat a napadl mě můj muž, mladá krásná holka trávila většinu času doma nebo se Simonou. Proto když dorazil domů, uhodila jsem na něj. Ten se dušoval, že v tom nemá prsty. I Kristýna nás slyšela a přišla se ho zastat a stále opakovala, že kluka neměla, přitom v ruce držela fotku z ultrazvuku. Měla jsem jasno a potencionálního manžela vyhodila z domu, dokud se nepřizná. Bylo to jasné, ona ho kryje a on je srab, co se nepřizná.

Byly jsme tam spolu s Kristýnkou. Já ji zprvu vozila do školy, doprovázela k doktorů, protože neměla s kým chodit, byla z dětského domova a Simona byla celý její život. Starala jsem se o ni jako o vlastní a pomáhaly jsme si navzájem, obzvlášť když se mi narodil Matyáš. O několik měsíců později jsem byla u dalšího porodu, tentokrát jsem Kristýnku držela na ruku a byla u zrození jejího Štěpána. Oba kluky jsme spolu vychovávaly, hráli si spolu a tvořili něco jako spokojenou rodinku. Byli na sebe neuvěřitelně podobní, holt tatínkovi geny se nezapřou.

Můj bývalý si našel novou přítelkyni a i když jsme si nikdy neodpustili, se synem se vídal a základní komunikaci jsme spolu zvládali. Když jsem začala řešit školku nebo nějakou dětskou skupina, zamířila jsem po dlouhé době na náš obecní úřad a uviděla tam nějakou výstavu fotek. Koukám na to s Matyášem a ukazuji mu fotku, že je tomu pánovi docela podobný. Prošla kolem místostarostka a řekla, že to je ten bývalý majitel, ten podivím, co vlastnil náš dům. Celý den mi to vrtalo hlavou. A pak mi ex sdělil, že s novou přítelkyní se snaží neúspěšně o dítě a dle doktora je a vždy byl neplodný.