Klub Santal

V samém srdci Malé Strany, ukrytý za těžkými dřevěnými vraty s bronzovou značkou S, se nachází Klub Santal. Luxusní, diskrétní, bez webových stránek, bez reklamy. O jeho existenci se nemluví – alespoň ne nahlas.
Zašlý lesk zlata, perské koberce, hedvábné závěsy, křišťálová svítidla a všudypřítomná vůně santalového dřeva. Členové klubu se sem nechodí bavit. Sem se chodí pozorovat.
Ve skrytém salónku, kde je každý kout tlumený, každý zvuk pohlcen závěsy, seděli čtyři muži. Věk mezi šedesáti a sedmdesáti, vlasy šedé, vousy udržované, obleky šité na míru. Každý z nich měl v ruce sklenici s koňakem a před sebou zrcadlovou stěnu.
Zrcadlo bylo ve skutečnosti průhledové sklo. Za ním – hlavní sál. Prostor, kde se čas ohýbal. Večerní hudba, pomalá, ztlumená. Hřejivé osvětlení jako z filmů. Gauče, polstrovaná křesla, hedvábí, samet. A uprostřed toho všeho – ženy.
Ne ledajaké. Jejich ženy. Manželky. Partnerky. Milenky let minulých.
Klára se smála s hlavou zakloněnou, zatímco jí po stehně klouzal prst mladého muže. Měla na sobě temně zelené šaty bez ramínek, látka jemná jako dech, napjatá přes plná ňadra, pod kterými se už nic neskrývalo.
„Ten nový je jako štěně,“ řekl Bohumil. „Neví, kde začít.“
„Ale ví, kde skončit,“ pousmál se Karel, když se mladík sklonil a ztratil se mezi Klářinými stehny. Její boky se lehce pohnuly, rty pootevřené.
Richard se opřel, zapálil doutník. „Vidíte Jitku? S tím Italem? Ten tanec... bože. Ona si to užívá víc než na naší svatební cestě.“
Jitka měla na sobě krátký saténový župan, lehce poodhalený. Mladý Ital ji držel zezadu, jedna ruka na jejím boku, druhá klouzala výš. Její pohled byl zavřený, ústa rozevřená, tělo poslušně přitisknuté k němu.
Emil tiše pozoroval svou Alenu, která seděla na opěradle křesla, v rudém negližé, a hrála si se sklenicí šampaňského, zatímco jí do vlasů šeptal černovlasý mladík. Alena se jen usmívala – ten úsměv Emil znal. Byla to směs chtíče a vědomí vlastní moci.
„Vzpomínáte, když jsme jim to poprvé nabídli?“ zeptal se Emil. „Žádná z nich neřekla ne. Ani se neptaly proč.“
„Protože věděly,“ odtušil Karel. „Že to bylo pro ně. A taky... pro nás.“
Byla to pravda. Všichni prošli podobnou cestou – roky mlčení, ochladlých doteků, znuděných pohledů přes stůl. Nevěra byla zbytečná, rozvod nedůstojný. A tak vznikl Santal. Místo, kde ženy mohly rozkvést. A kde muži mohli sledovat.
Ale nebylo to jen voyeurské. Bylo to... zvláštně láskyplné.
Klára vzdychla a zachvěla se, když se její milenec přesunul mezi její nohy. Její tělo se vlnilo, dech zrychlený. Jitka právě ztrácela poslední kousek oblečení, zatímco Ital jí šeptal cosi do ucha a jeho prsty mizely pod tenkou látkou. Alena se opírala o křeslo, s hlavou dozadu, zatímco se mladík sklonil a jeho jazyk klouzal po jejím břiše.
Bohumil zavřel oči. „Někdy mám pocit, že je to trest. Sledovat, ale neúčastnit se.“
„A přesto bych nevyměnil ani jediný večer,“ odpověděl Emil.
Richard se tiše zasmál. „Možná jsme staří idioti, ale jsme to my, kdo ten klub postavil. A ony se vždycky vrací domů.“
Ticho.
Za sklem Klára vykřikla, tlumeně, svůdně. Ital políbil Jitku mezi lopatky a Alena pevně sevřela ramena svého milence, zatímco se její tělo rozechvělo v orgasmu.
„Ať dělají, co chtějí,“ řekl Emil. „Pořád jsou naše.“
Noc pokročila.
Za zrcadlovou stěnou se hudba zpomalila do hypnotického rytmu. Mladá těla se splétala jako hadí kmen, napnutá, klouzající, mokrá od potu a touhy. Čtyři ženy v žáru doteků, v labyrintu svých potlačovaných let, svých nenaplněných dekád.
Muži v salónku mlčeli.
Atmosféra byla jiná než dřív. Těžší. Tmavší. Nešlo jen o voyerismus. Něco se změnilo.
Bohumil stiskl sklenici tak silně, že klouby zbělely. „Měli jsme pravidla,“ řekl nakonec.
„Pravidla byly iluze,“ řekl Emil, oči stále upřené na Alenu, která se nyní vlnila na klíně svého milence, s hlavou zakloněnou, očima otevřenýma — a upřenýma přímo ke sklu. Jako by věděla.
„Nikdy neměli zůstávat přes noc,“ dodal Richard. „Nikdy neměli být... pozváni zpět.“
„A co když nejsou jen hosté?“ pronesl Karel tiše. „Co když jsme už jen diváci jejich světa? A ony... už nejsou v našem?“
V místnosti zavanul chlad. Emil pomalu otevřel zásuvku v podlaze pod stolem. Těžké dřevo, starý mosazný zámek. Odemkl ji klíčem, který nosil na krku pod košilí. Uvnitř byla čtyři malá pouzdra. Černý samet. Každé s iniciálami.
Každý muž sáhl po svém. Otevřeli je.
Uvnitř — precizně vyrobené staré pistole. Elegantní, aristokratické. Náboje oddělené, přesně tři pro každého. Jeden výstřel do minulosti. Jeden do přítomnosti. A jeden — pro budoucnost.
„Tohle přece nikdy nemělo být jen o potěše,“ řekl Emil. „Byl to experiment. Co se stane, když dáš ženám absolutní svobodu... a sleduješ.“
Richard se zasmál. Krátce. Zle. „A co se stane, když je ta svoboda naučí žít bez nás?“
Za sklem mezitím začalo něco zvláštního. Ženy se přestaly smát. Milenci se na chvíli stáhli. Všichni se shromáždili doprostřed místnosti. Klára se zvedla, pohledem přejela stěnu. Znovu – ten pohled přes zrcadlo. Tentokrát ne nevinný. Ne vzdálený.
Znal je.
Sledovala. Viděla.
A pak... se usmála.
Pomalu. Chladně. Dlouho.
Karel se napjal. „Ony o nás vědí.“
„Dávno,“ řekl Emil. „A nechali nás dívat se. Aby nás mohly pomalu přepsat. Vyprázdnit. Uvědomili jste si někdy, že už se vás ani doma nedotknou? Ani slovo. Žádné proč. Žádné výčitky. Jen ticho.“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Bohumil. Hlas měl hrubší. Starší.
Emil odjistil zbraň. „Myslím, že dnes v noci je poslední akt. Poslední zrcadlo.“
Za sklem se zhasla světla. Sál potemněl. Ale v té tmě zůstaly oči. Čtyři páry ženských očí, které hleděly zpět skrze zrcadlo.
Pánové se zvedli a společně vykročili udělat, co je třeba.