Psali jsme si dlouho, vlastně už roky, vždy jednu za čas ale vždy bylo o čem se bavit. Měli jsme toho strašně moc společného, vlastně jsem ti hodně připomínala tvou sestru, co se zájmů týká. Chápal jsi mě. Jen já váhala kvůli srazu. Víš, já už podle fotek a toho co jsme si psali tušila, že se zamiluji. Ale to na tyhle stránky sakra nepatří! Vím co se tu řeší, co tu muži hledají. Proč mám po těch letech zde věřit že jsi jiný? Tvrdí to úplně všichni. Už tolikrát jsem se tu v lidech spletla a to i hodně ostře. Proč mám teď uvěřit že to bude jiné. Ale tomu tvému rošťáckému úsměvu jen tak neodolám. Jak jen ti vysvětlit, že nemám moc času, ne jen kvůli práci a koníčkům...ale hlavně...protože se starám o někoho se zvláštními potřebami. Prostě nemám čas vždy. Každou volnou chvilku pečlivě plánuji a k Ježíšku si nejvíc přeji jeden klidný den, který bych mohla celý prospat. Je to asi stejné přání jako když mi bylo 8let a chtěla jsem koně. Není to dost dobře možné.
Prostě to zkusím, investuji ten čas. Ty ani netušíš kolik plánování a dohod mě to stálo. Napíšu ti kdy a kde. Předem varuji, že to nebude na dlouho. Ale prostě tě už musím potkat. Stejně to nijak nedopadne, pokud přijedeš, nebudu se ti líbit, a pokud budu, budu se stydět a nebudu moc mluvit, nebo naopak budu mluvit až moc a budu vyprávět trapné příhody se slepicemi. Budeš si myslet že jsem trapná. Být inteligentní, neznamená necítit. A pak přebírá kormidlo bohužel ta část, která se stydí, nepodívá se ti zpříma do očí a ty si budeš myslet že jsem trapná. Jako už hodně kluků před tebou. Že to s věkem přejde? Z části, člověk se naučí chovat, ne tak divně, v naučených situacích.
"Ahoj Leni, konečně tě potkávám"... Co mám dělat, obejmout ho, podat ruku? Chytnout za rozkrok? Jo i v téhle chvíli si moje hlava udrží trochu humoru a dno Ato možnost mi vtipně bleskem hlavou. Sklopim zrak a sama sobě se musím zasmát. Moje váhání cítíš a tak uděláš první krok. Obejme a mě. Já si v hlavě počítám jedna Mississippi, dvě Mississippi...sakra tři... Asi se ti líbím.
Záměrně jsem zvolila mě sto v klidné přírodě. Chodí sem lidi, ale ne moc. Je tu potok a já mám tohle místo podvědomě bezpečné. Závěru tě na malý dřevěný most a sednu si. Pod nohami nám protéká potok, který je tak neuvěřitelně průzračný, že bych se z něj snad i napila.
Náš rozhovor plyne tak přirozeně a já se jen dívám do tvých modrých očí...nikdy jsem na modré oči nebyla, ale ty tvoje mi už na první fotce kterou jsi mi poslal podlomily kolena. Už tehdy jsem doufala, že si budeme mít co říct a dopadne náš sraz. Teď a tady mi je s tebou tak fajn, že neexistuje nic kolem nás. Nechci se vrátit k normálnímu životu, chci tu jen být vedle tebe. V tom se jako kdyby zavrtíš a položíš mi omylem konec svého malíčku na ten můj. Neujde to mé pozornosti a zadívám se ti do očí. V tom mě naprosto nečekaně políbíš. Nezmůžu se na odpor a nechám se vést. Tohle jsem nezažila už desítky let. Vlny touhy nás oba pohltí a necháme se jiná unášet. Zkoumáme každý kousek našich těl, jak jen to naše poloha umožní...
Víš, co bude dál je jen na nás...možná si dáme na vždy sbohem...nebo?
