Probudil jsem se s pohledem na sluneční paprsky, vesele prosvítající do našeho pokoje. Byl jsem rád, že to všechno zažívám s tebou. Dopoledne jsme se vydali do města, vyšli ven z hotelu a po chvilce se ocitli v malebných uličkách. Historické budovy, moderní kavárny a suvenýry na každém rohu. Zastavili jsme se v jednom z útulných podniků, objednali si kávu a croissant. Celým městem jsme putovali ruku v ruce. Večer jsme se vrátili k hotelu, trochu unavení, ale s plným srdcem. „Miláčku, dáme si ještě sklenku, než půjdeme na pokoj?“ „Tak jo.“ Obcházíme plůtek zahradní restaurace. Míříme ke vchodu našeho hotelu podél zábradlí venkovního prostoru, když najednou slyšíme: „Dobrý den, sousedko.“ Otáčíme se oba, když nás osloví čeština. „Dobrý den,“ odpovídáš a zastavuješ se u stolu našeho souseda, se kterým jsme se seznámili v recepci, tentokrát tu sedí i s kamarádem. „Dobrý den,“ přidávám se k tobě a podávám oběma ruku. „Petr, dobrý večer,“ opravuje s upřesněním času. „Nedáte si s námi skleničku?“ navrhne Martin a Petr ihned dělá u stolu místo pro dvě další osoby. „Lucko, chceš, dáme si sklenku?“ pokládám ti otázku, na kterou znám odpověď, jen nevím, jestli chceš s nimi. „Ráda.“ „Jak se vám tady líbí?“ ptá se Petr. „Fajn, užíváme si, a co vy?“ Probíráme společně místa, která stojí za to navštívit. Martin s Petrem vyprávějí své zážitky z výletů. „Jsme tu ve čtyřech,“ říká Petr. „Kluci si dnes půjčili motorku a jeli se projet. Nám se nechtělo.“ Sedíme v zahradní restauraci před hotelem, osvětlení z lamp a oranžový měsíc, skoro do ruda ozářený sluncem, jsou už jediným světlem, které vrhá zářící stopy na lesknoucí se moře. „Co říkáte, nezahrajeme si třeba karty a nepopijeme láhev dobrého likéru?“ navrhuje Martin. Chvíli přemýšlíš, krčíš rameny, ještě nevíš, díváš se na mě váhavě. Pokrčím také rameny a lehce přikývnu. „Ano, ale u nás na pokoji. Když přinesete láhev, já nakrájím trochu ovoce.“ Snažíš se něčím přispět, přestože se ovoce k likéru vůbec nehodí. Odsouhlasený nápad začínáme proměňovat v realitu. Po dopití drinku platíme v restauraci útratu. Dočasně se loučíme a říkáme si čísla našich pokojů. Jakmile vysvětlíš Martinovi, jak nás najdou, odcházíme. „Je fajn, že tady někoho známe. Vypadají jako prima kluci, sice jsem se s tebou chtěla večer milovat, ale docela se na nový plán těším,“ říkáš udýchaně, neboť jdeme po schodech o hodně rychleji, než chodíme běžně. Spěcháme trochu uklidit, jelikož ani jeden z nás při ranním opuštění pokoje netušil, že večer může přijít návštěva. „Neměla jsem je zvát k nám. Měli jsme jít raději k nim, abychom mohli kdykoliv odejít, když nás to přestane bavit.“ „Na chvilku si s nimi sedneme, a až budeš chtít, řekni, že se ti chce spát, a ukončíme to,“ vymýšlím únikovou verzi, kdyby to trvalo dlouho. Uklízíme věci z postele, ze stolu, ty pod vodou omýváš ovoce. Když spatřuji ovoce ve tvých dlaních, neudržím se. Stojíš u linky, spěcháš, já si stoupnu za tebe, přimáčknu se ti na zadeček. „Když vidím ovoce, na něco jsem si vzpomněl,“ přitisknu se k tobě zezadu a pozoruji přes rameno, jak ho krájíš. Usmíváš se: „Prosím tě, nech toho, honem uklízej, za chvilku jsou tady.“ „Lásko, já jsem asi šílený, ale chtěl bych ochutnat tento kousek broskve, kterou sis ukrojila.“ Okamžitě ji vezmeš do ruky, strčíš mi ji přes své rameno do pusy a pokračuješ v krájení dál. „Ale mně takhle ovoce už vůbec nechutná, já tam chci i kousek tebe.“ „Miláčku, nech toho, za chvilku jsou tady.“ „No právě, už máme strašně málo času, a ty to pořád zdržuješ.“ S úsměvem ti začínám pusinkovat ramena a prosit o kousek dobré broskve. Náhle mě překvapíš tím, s čím jsem snad ani sám nepočítal. Otočíš se zády k lince a opřeš se o ni. V ruce držíš banán, druhou rukou odtahuješ kalhotky. Nezaváhám, stahuji ti je dolů. „Ne, ne, nech toho, vždyť už mají přijít.“ „To bude rychlé,“ nenechávám se odbýt. Svlékám ti je a zahazuji vedle postele co nejdál od nás, aby ses k nim nedostala. Roztahuješ nohy, lehce si třeš ovoce kolem svého přirození. Sedím na zemi, abych měl ten nejlepší výhled, ihned vidím, jak začínáš být mokrá. Vsuneš banán mezi už vlhké stěny svého osmého divu světa. Najednou se ozývá docela hlasité klepání na dveře. V první chvíli pokračuji ve hře, ale ty polohlasně zašeptáš: „Nech toho, už jsou tady, slyšíš? Aaa, přestaň, nebo to bude vážně trapné.“ Stáhneš si mini kousek ke stehnům a uděláš pět kroků ke dveřím, které otevíráš s úsměvem, jako by se nic nedělo. Martinovým příchodem se atmosféra mění, stává se lehčí a formálnější. „Ahoj, našli jste nás?“ vítáš Martina. „Kde máš kamaráda?“ ptáš se, ještě než vstoupí do místnosti. „Šel si lehnout. Dal si ve městě nějakou rybu a v kombinaci s alkoholem se mu neudělalo dobře. Říkal, že jde spát.“ „Máš tady nějaké talíře?“ Martin míří s balíčkem ke kuchyňské lince. „Co to je?“ ptáš se. „Našel jsem u nás ještě nějaké slané tyčky a křupky k tomu alkoholu.“ Podává láhev likéru, sedá si na postel. Přineseš občerstvení, položíš je na stůl ke třem skleničkám a rozdělanému likéru. Stůl se rychle plní, ptám se: „Kde budeme hrát karty?“ Vše se přemísťuje, Martin míchá karty s pohledem profesionálního hráče pokeru. „O co budeme hrát?“ ptá se, já vidím tvou váhavost. „No o co? Je tu přece láhev. Kdo prohraje, vypije panáka,“ odpovídám, on souhlasí. „Já nejsem na tento alkohol zvyklá.“ „To bude zajímavý večer v Řecku u moře,“ říkám, s každým rozdáním karet hra nabírá na intenzitě. Martin se pousmál a začal rozdávat karty. První hru prohrává, s úsměvem pronáší: „První vyhrání z kapsy vyhání.“ Začíná znovu míchat. U stolu není silný hráč, hrajeme prší a panáky pijeme zhruba stejně. Atmosféra s krajanem je fajn, i když se moc neznáme. Už několikátou hru prohráváš, při naplnění trestné sklenky zjišťujeme, že láhev je prázdná. „Co teď? Bude to nuda,“ vtipně pronáším a odnáším prázdnou láhev. „Co takhle hrát o fanty jako v pubertě?“ navrhuje Martin, ty odmítavě vrtíš hlavou. „Třeba neprohraješ,“ směje se. „Zatím jsem prohrával jen já, takže se nemáš čeho bát.“ „Ne, to bych určitě začala prohrávat,“ říkáš do prostoru. „Hra na fanty byla zrušena.“ „Dostal jsem nápad, aby to mělo nějaký náboj. Zahrajeme si o polibek, minimálně pět vteřin dlouhý. To bude alespoň trochu napínavé, když prohraje Lucie, nesmí dvakrát po sobě políbit stejného muže.“ „Já jsem pro, souhlas,“ podporuje můj nápad Martin. Souhlasně kýveme hlavou, že je vše dohodnuto, ty pro sebe dodáváš: „Je to lepší než svlékání.“ Při vypití celé láhve se odvaha a odblokování zábran projevují. Přirozené pudy jsou po likéru ještě silnější. Rozdala jsi karty, samozřejmě prohrál Martin. Najednou ti srdce začalo rychleji tepat, a to se přitom ještě nic nestalo, jen jsi čekala, až tě políbí. Představa polibku s hezkým a sympatickým mužem tě začínala vzrušovat. Podívala ses na mě a zamyslela ses. Otočila ses k Martinovi, pravou rukou jsi ho chytila kolem krku, on tě vzal levou za ruku, pomalu se přibližoval ke tvým ústům. V jeho očích jsem viděl plamen vášně a zvědavosti, který ještě více rozdmýchával oheň mezi vámi. Chvíle, kdy se přibližovala jeho ústa ke tvým, ti připadala nekonečně dlouhá. Srdce se ti rozbušilo, měla jsi pocit, že to necítíš a neslyšíš jen ty, ale i on. Jakmile se dotkla vaše ústa, Martinův jazyk pronikal do tvých, začala jsi opětovat jeho doteky. Seděl jsem a pozoroval, jak se pomalu líbáte s takovým jiným erotickým procítěním. Bylo velmi zvláštní vidět svou lásku, jak si vyměňuje polibky s cizím mužem, a neprožívat u toho negativní pocity. Když jsi asi po šesti vteřinách přestala plnit svůj trest, ukončila jsi polibek pusou. Protože se už nikdo nezdráhal pít a druhá láhev bílého vína byla prázdná, odnesl jsem ji k odpadkovému koši a vzal z lednice poslední nakoupenou zásobu, původně určenou domů jako pozornost pro známé. Vytáhl jsem korkový špunt z láhve a podíval se k našemu hracímu stolu. Překvapilo mě, jak jsi seděla na posteli – abys byla výše, mělas nohu ohnutou a kotník pod zadečkem. Zřejmě jsi zapomněla, že kalhotky jsem ti sundal těsně předtím, než Martin zaťukal, a odhodil neznámo kam. Všiml jsem si, že Martin vidí ze svého místa, z trochu jiného úhlu pohledu, to samé co já. Podíval jsem se z okna, abych se dostal do stejné přímky s tebou a Martinem, a ve směru od jeho zad jsem přišel s otevřenou láhví ke stolu. Přesvědčoval jsem se o přímce jeho pohledu tím, že jsem se sklonil nad jeho rameno a pod záminkou jiné kvalitní značky jsem mu dal přivonět ke korkovému špuntu. Jeho úhel pohledu se mi zdál v tu chvíli snad ještě úžasnější než ten můj od kuchyňské linky. Najednou mi došlo, proč sedí celou dobu tak daleko od stolu a musí se skoro natahovat a předklánět, když chce odhodit kartu. Začínám si připadat jako král situace. Martin neví, že já vím, jak on vidí. Ty nevíš, že on vidí, a já jsem jediný, kdo vidí, co se tady děje. Jsem jediný, kdo může v tichosti pozorovat celé karetní dění, užívám si to a dostávám nápad. Naliji Martinovi víno a lehce doliji i tobě. Položím láhev na stůl, skloním se k tobě, levou rukou tě vezmu kolem ramen, pravou se jakoby opřu o tvé stehno v místě, kde končí mini. Políbím tě a pošeptám: „Miluji tě.“ A pak dodám nahlas: „Omlouvám se, bylo to mimo hru, šlo jen o moje osobní sdělení.“ „Tak, pokračujeme dál ve hře, přátelé,“ pronáším nad stolem a sedám si zpět na své místo. Nikdo včetně tebe nepoznal, že jsem to měl promyšlené dopředu. Při opření ruky o tvé stehno jsem dokázal nepozorovaně, tedy pro tebe, posunout mini o minimálně pět centimetrů směrem nahoru. Jediný, kdo to za nějaký čas postřehl, byl Martin, protože seděl u stolu v daleko pohodlnější pozici. Už si všímám jeho pohledů pozorněji, je jasné, že sleduje tvůj klín více než své karty. Jak stále doplňujeme hladinu alkoholu v krvi, atmosféra začíná být uvolněnější a přirozenější. V průběhu hry nám střídavě rozdáváš polibky, které trvají mnohem déle než pět vteřin. Když zrovna prohraješ, obejme tě jako vždy a začnete se líbat. Ovšem jak se držíte, ztratíte balanc, možná i kvůli dávce alkoholu v krvi, ze sedu padáte na postel do pozice ležmo. Sotva dolehnete, přestanete se líbat a já řeknu: „Tak to je porušení úkolu.“ Ležíte, jako když máte odpočinek, a Martin povídá. „Jsme tak unavení, že se úkoly vleže plní lépe.“ Kam chce, aby to až zašlo? pokládám si v mysli otázku, která mě vzrušuje. Není to už moc? Pocit vzrušení, zvědavosti a zážitek z představ mě přemůže, takže říkám: „No, tak od teď budeme plnit úkoly vleže.“ Pokládám sám sobě otázku: Jak je možné, že se mi to líbí? Zaráží mě, že se nesnažíš protestovat. Obkročmo sis odvážně klekla na mě, a protože tvoje sukně nebyla tak elastická, musela sis ji vyhrnout a předklonit se. Nyní prohrál on, po vzoru plnění úkolu se mnou ses obkročmo posadila na Martina a vyhrnula minisukni. Najednou jsi spatřila svůj nahý klín a vybavila si, jak jsem odhazoval kalhotky někam do dáli. Podívala ses na něj, právě zvedal svůj pohled z tvého rozkroku. Jako ve zpomaleném filmu reaguješ instinktivně, snažíš se nadzvednout zadeček z obav, abys nepotřísnila jeho světlé kraťasy svým vzrušením a on neviděl tvůj nahý rozkrok. Při tom nepatrném pohybu se tvé vzrušení elasticky napíná a odlepuje od těla, část zůstává na kraťasech. Přestože víš, že viděl, snažíš se předklonit a schovat celé erotické představení. Ještě než se začnete líbat, Martin ti pošeptá: „Líbí se ti to, že ano?“ „Ano,“ odpovíš šeptem. Dotýkáš se jeho světlých kraťasů, ve snaze ho moc nezamokřit lehounce nadzvedneš pánev. On ti přimáčkne oběma rukama bedra na své ztopořené mužství. Už neřešíš, jestli bude mokrý hodně nebo ještě víc. Jsi tak vzrušená, že sama děláš jemné krouživé pohyby pánví. Při těchto pohybech chápeš, že se ti přirození otevírá a obepíná Martinův penis přes kraťasy. Už se líbáte asi patnáct vteřin, nechci rušit tento úkol. Mám říci, už je po čase, nebo je nechat, až se proberou sami? pokládám si otázku při pohledu na vás a překvapuji sám sebe – líbí se mi to a vzrušuje mě to. Nechám je, ať si to užijí. Ležíš na zádech, najednou ti všechno připadá v této poloze mnohem odvážnější než předtím. Periferně hledáš, jestli vás pozoruji. Máš nějaký blok, přestože je to úkol a mně se to líbí. Stydíš se, vzrušení je silné. Když se přesvědčíš o naší vizuální přítomnosti, začneš Martina hladit po stehně. Možná to děláš pro mě, začíná se mi honit hlavou. Jeho ruka téměř nepozorovaně klesá níže, až na tvůj sladký pahorek. Prsty začínáš pomalu nepatrně rozepínat jeho zip, jako bys nevěděla, jestli se to ještě smí, nebo ne. Martinův prostředníček proniká dovnitř, uvědomuji si, jak se to snaží dělat nenápadně, možná si myslí, že nic nevidím. Vtom vydechneš a rozepneš mu zip po celé délce. Přes spodní prádlo držíš v ruce jeho teplé, pulzující přirození. Začínáte se líbat vášnivěji, cítíš ve svém rozkroku o jeden prst víc. Tvoje pohyby dlaní jsou krátké, ale rychlé. Možná i proto ti Martin zašeptá do ucha: „Přestaň, prosím, přestaň.“ „Tak ty také,“ snažíš se šeptat, ovšem s rytmem tvého dechu to jako šepot vůbec nezní. „Jsem vzrušený, došel bych k tomu, už se nebudu umět ovládat. Buď, prosím, velmi opatrná, nebo se udělám, i když nebudu chtít,“ šeptá ti Martin pokyny pro plnění úkolu. Držíš ho v ruce, zřejmě nepřemýšlíš, co děláš, tak silné vzrušení se nedá kontrolovat. Prožíváš stav transu, snažíš se směřovat Martinův penis tam, kde si ho přeješ cítit, kroužíš si jeho špičkou kolem mokrého klitorisu. Vtom začíná hrát telefon melodii oznamující konec bonusu. Seděl jsem a vzrušeně sledoval, jak nešťastně ukončujete celou erotickou hru. „Aaaaach jooooo, prooooč,“ vykřikla jsi zoufale až naštvaně, jakmile sis uvědomila, že je konec. Martin vstal a postavil se vedle postele. „Tak to není bonus, to je trest,“ řekl s humorem v hlase, když si prohlížel kraťasy potřísněné od tvého vzrušení. „Můžeme si dát chvilku pauzu, musím se trochu srovnat,“ navrhl. Pomalu jsi vstala z postele a upravila si mini na správnou délku. Postupně jsme se odebrali na toaletu. Čekal jsem u dveří, až opustíš koupelnu. Při prvním cvaknutí a odemknutí zámku jsem vklouzl za tebou. Přimáčkl jsem se k tobě, začali jsme se líbat. „Lásko, já byl tak vzrušený, to byla síla, miluji tě,“ potichu jsem ti řekl do ucha a líbal ti krk. „Vážně ti to nevadí? Opravdu se ti to líbí? Teď se bojím, aby sis něco nemyslel. Prostě já nevím, jak vážně to myslíš…“ „Smrtelně,“ odpověděl jsem a začal tě vášnivě líbat. „Dáme si pauzu, půjdeme se vykoupat do moře, co říkáte?“ navrhl Martin. „Souhlasím, jsem pro,“ odpověděli jsme oba skoro současně. „Jdeme se koupat?“ ptala ses a otevírala kufr, ve kterém jsi hledala plavky. „Na co plavky? Tam už nikdo nebude, a i kdyby, tak jen rybáři. Když tak popojdeme o kousek dál. Nikdy jsem neměl večer na sobě plavky,“ vysvětlil ti přesvědčivě Martin.... Konec první poloviny příběhu z knihy chuť zakázaného ovoce.
