Jak jsem se spustila

Těšila jsem se už domů. Těšila jsem se, jak s kostýmkem stáhnu i lodičky na těch jehlách a jak si dám doma kafe ze svého kávovaru.

Musela jsem ale ještě na firmu. Nechat tam doklady ze služebky a jiné papíry si zas vzít domů, abych dala dohromady hodnocení a tak.

V hale jsem uviděla dva chlapy z ostrahy. Překvapilo mě, že se Jozífek chystal domů a ten druhý ho střídal. Jozífek byl taková zvláštní figurka. Starý důchodce, ale čilý, mrštný a jak jsem ho jednou v létě viděla v tričku, asi i ve formě, takový šlachovitý. Já ho až tak nemusela. Vždy, když na mě koukal, div mu vážně netekly sliny z pusy! A to mu bylo sedmdesát! To jsme věděla, věděla jsem taky, že žije sám a že má u nás stále noční směny, prý mu to vyhovuje a jak mi řekl jejich šéf, prý jen u něj si byl jistý, že nebude v noci někde spát. Proto mě překvapilo, že se teď chystal domů.

„Jdete domů Jozífku?“ trošku nuceně jsem se zasmála.

„No jo pani ředitelko!“ vycenil na mě očividně umělý chrup, „to jen dneska, tady kolega potřeboval vyměnit šichtu.“

Přikývla jsem, ze slušnosti se usmála a prchala pryč, ke kancelářím. Viděla jsem, jak jeho oči sjely na moje prsa a pak na nohy. Zíral mi na stehna tak, jako bych snad neměla sukni a byla před ním jen v kalhotkách.

Chtěla jsem vážně už domů a tak jsem kancelář i halu na odchodu prolétla tak, že až doma u kafíčka na mě začala znova působit realita. Podívala jsem se, kolik je vlastně hodin, ale najednou zabzučel zvonek. Nešla jsem otevřít, jen jsem se z okna podívala k brance, kdo to tak večer otravuje. Uviděla jsem Jozífka! V té reflexní bundě ostrahy, která mu byla velká, a z ní vykoukaly jeho nohy v montérkách. Jak mě zahlédl v okně, zamával mou kabelkou!

V tu chvíli mnou projel mráz i horko zároveň! Úlek, až se mi udělalo nevolno a pak hned úžasná úleva. V kabelce jsem měla platební karty, i firemní, doklady a služební telefon. Hlavou mi letěl rychlík myšlenek seřazených jako vagony. Co by byl větší průšvih?! Karty, doklady, nebo kontakty z telefonu na jiné firmy a důležité úředníky!?

Rychle jsem otevřela okno a vykřikla: „Hned jsem u vás Jozífku!“

Letěla jsme do předsíně. Tam jsme se zarazila, zmáčkla jsem bzučák zámku branky a otevřela dveře. Jozífek se spokojeně šoural ke mně, jakoby se nic nestalo.

„Já tu kabelku někde nechala? Na firmě?“ vyhrkla jsem nervózně.

„No jo, na parkovišti, na zemi,“ culil se na mě jako ten pohádkový dědeček Hříbeček, „asi jak jste si dávala věci do auta, tak jste si jí dala na střechu auta a odjela, to se stává, to už jsem viděl.“

Zůstala na parkovišti, venku… Znova se mi podlomila kolena strachem a sevřel žaludek. Kdyby ji našel někdo jiný, byl by to průšvih s velkým P. Neskončila bych jen já, ale možná celá firma... Nebo by se musela minimálně přejmenovat.

„Jozífku vy jste takový zlato!“ vyhrkla jsem a vrhla se na něj.

Prý, když pomine velký stres, máte chuť na sex. Tak já to opravdu pocítila. Objala jsem ho a přimáčkla se na něj. Věděla jsem, že se mu líbí moje prsa. Tak jsem se jimi tiskla a otřela. Chtěla jsem mu udělat dobře. Ale k vlastnímu překvapení jsem si uvědomila, že to dělá dobře mně. Až mi začala vlhnout pipka, úplně!

„Jozífkuuu,“ zavzdychala jsem, „vy jste takový miláček, vy ani nevíte jaký, vy jste mě zachránil!“

Přisála jsem se na tu jeho vrásčitou, špatně oholenou bradu a mezi jeho rty zatlačila svůj jazyk. Čekalo mě další překvapení. Za těmi umělými zuby proti mně vystartoval jeho chtivý a chlípný jazyk. Žádná strohost a sucho. Naopak, jeho masitý jazyk se opravdu zmocnil mého a vyloženě ho začal ojíždět. Líbat teda uměl.

„Teda Jozífku,“ zavzdychala jsem, „ jak se vám odvděčím? Udělám, co budete chtít, cokoli, opravdu, jste můj zachránce, udělám, co budete chtít!“

On na mě jen zíral. Nejen překvapeně, ale až nechápavě. Jako, co mi je. Asi vůbec nevěděl, co pro mě udělal, jak mě zachránil. On se určitě do té kabelky ani nepodíval!. Je vážně zlatý! Natáhla jsem ruku a pohladila mu tvář.

„Klidně si řekněte,“ povzbuzovala jsem ho.

On se zašklebil, asi to měl být úsměv a přeci jen začal: „Já bych něco věděl, ale to se nehodí, to nemůžu…“

Zarazila jsem se. Co by tak asi mohl chtít? Věděla jsem, že je to slušný člověk, navíc ta stará škola. Určitě nebude chtít něco vulgárního nebo intimního.

Pohladila jsem mu rameno a znova ho vyzvala: „Řekněte si, moc jste mi pomohl, klidně si řekněte.“

„Víte paní ředitelko,“ začal bázlivě, „ kdyby to šlo, ale nesmíte se zlobit, víte, jak jste hezká, moc… Chtěl bych vás vidět nahatou.“

Tak přeci! Cítila jsem, že asi rudnu. Ten nával horka. To ale asi vážně nejde, pracujeme v jedné firmě, na druhou stranu, na dovolené na nuda-pláži mě vidělo plno lidí nahou… A kdyby tu kabelku našel někdo jiný, mohl by mě klidně i vydírat! Tohle proti tomu nic není.

„Víte co Jozífku? Pojďte dál, udělám vám kávu, taky jsem si jí udělala, sedněte si do obýváku, já vám ji donesu a vypijeme si ji spolu… A já u toho budu nahá…“

„Vážně?!“ vykřikl a úplně se zapotácel, „vy jste tak úžasná, vy jste ta nejúžasnější!“

Lichotil mi jeho obdiv i jeho ohromení, ale už jsme to nechtěla natahovat. Jen jsem přikývla a šla do kuchyně zapnout kávovar. V ložnici jsem se svlékla, ale vážně jsem si připadala najednou divně. Tak skoro sprostě, lacině. I když budu před ním zcela nahá, musím mít já navrch! Musím ho nějak ohromit! Natáhla jsem na nohy elegantní samodržky s krajkovým okrajem. Proklouzla do předsíně, tam vytáhla plesové lakované lodičky a v koupelně si víc přilíčila oči a rty. Dělám ze sebe tu chytrou Horákyni, napadlo mě. Jen já budu opravdu nahá.

Vrátila jsem se do kuchyně pro kávu. S ní, nahá, nalíčená, jen v samodržkách a lodičkách jsem vplula do obýváku. Jozífek vytřeštil oči a s otevřenými ústy zíral. Sípal a zíral. Já byla spokojená. Teď mi vůbec nevadilo, že jsem před ním nahá. Že vidí má prsa, že bude vědět, že mam dole proužek chloupků. On na mě nekoukal jako na obnaženou ženu, ale jako na nějakou bohyni! Vážně, a mně to dělalo vyloženě dobře. Vystrčila jsem boky, trochu afektovaně se předklonila. Tak, aby ze strany viděl dokonale na má prsa a položila kafe na stolek.

„Vaše káva Jozífku,“ špitla jsem.

On nemohl vůbec mluvit, jen zíral a dýchal otevřenými ústy. Já se narovnala, rozkročila jsem se před ním a posadila se na něj. Obkročmo do klína, čelem k němu.

„Líbí se vám to?“ zašeptala jsem.

„Hé éh!“ zasípal a zakýval hlavou.

Neměl slova, ale cítila jsem, jak se snaží tlačit na můj klín poklopcem. Naditým. Ne tvrdým, ale naditým ano. Spodkem mi projela touha mít to v sobě. Opravdu. Byla jsem už úplně vydrážděná.

„Jozífku vy jste ještě takový Jura?“ vydechla jsem a začala mu rozepínat montérky.

„To už né,“ zahekal, „už to není, jako dřív, ale… Vás bych asi ještě oprcal!“

Asi jsem zas zrudla, ale bylo mi to už jedno. Přizvedla jsem se, abych to z něj mohla stáhnout i s prádlem. Až pod můj klín. Jeho penis, který se objevil, mě překvapil. Nevím proč, ale čekala jsem u drobného staříka prostě menší. Tohle ale malé rozhodně nebylo.
Tlustá polotuhá klobása ležela mezi jeho stehny, jakoby čekala na mě. Co s ní udělám. Opravdu. Nebyl to tvrdý vzpřímený úd, co volá chtíčem. Byla to tlustá naběhlá klobása, co čekala na mě. A já ji chtěla a moc!

Znova jsem se přizvedla a chytla ten penis oběma rukama. Jednou těsně pod špičkou. To abych ji do sebe protlačila. Vmáčkla jsem ho do sebe a pomalu dosedla, aby dovnitř celý zajel.

„Ooooh!“ zasténala jsem.

Nedalo se to ovládnout. Cítila jsem, jak to do mě proniká, jak to krásně a hluboko tlačí! I Jozífek asi hekal, ale já to nedokázala vnímat. Cítila jsem, že to ve mně tuhne a tlačí ještě dál! Zaječela jsem slastí! Chtěla jsem a věděla jsem, že se teď a tady na něm ošukám!

Začala jsem si užívat, jak to krásně tlačí a proniká až tam… Prsty jsem si sáhla do klína a začala si dráždit poštíka! Hopsavě jsem pospíchala k orgasmu, až to přišlo! Kroutila jsem se křečí slasti a chtěla ještě! Jozífek ale do toho zachrchlal: „Jééj… Paní ředitelko… Jé… Já… Už to bude… Můžu vám do pusy? Já tohle… Nikdy nezažil…“

Já byla šíleně vydrážděná a zároveň z něj tak rozněžnělá, že bych mu kývla v tu chvíli na vše! Chtěla jsem mu vyhovět. Jen jsem se na něj podívala a přikývla. Sklouzla jsem z něj. Položila jsem se na koberec před sedačku a otevřela ústa.

On si klekl k mé hlavě a penis mi položil na jazyk. Rychle, nebo roztřeseně začal jednou rukou masturbovat. Druhou hnětl můj prs.

„Áá… Úúž!“ sípal, „mně to žádná ještě nikdy nesnědláá.“

Musela jsem se usmát nad tím, jak je z toho úplně unešený. Natáhla jsem se a penis vsála. Sála jsem ho dumlala špičku. Dokud jsem nepřestala cítit chuť sperma. Sála a jsem a spolykala tu nadílku.

„Jééh… Jééé!“ Jozífek hekal a klepal se, „víte, paní ředitelko, že jsem za celej život nic takovýho nezažil? A s takovou kočkou! To jsou vánoce a všechny narozeniny dohromady!

Nejistě jsem se na něj podívala. Těšilo mě, jak je nadšený, i to, jak je šťastný a to díky mě. Opravdu, ale nepřehnala jsem to? Svléknout se před ním a pak s ním souložit? Je to náš vrátný!? Ne! Okřikla jsem v duchu sama sebe. Opravdu mě zachránil a nelži si, ošukal tě úžasně, letělo mi hlavou. Vlastní manžel ti to takhle dávno neudělal! Posadila jsem se, rychle si otřela prsty pusu od zbytků sperma a políbila ho.

„Jozífku,“ vydechla jsem, „Bylo to úžasné, také se mi to moc líbilo.“

On ale na mě zas už koukal tím svým divným pohledem.

„Paní ředitelko? Vy máte ráda takový věci, že jo? To se pozná!“

„Co?“ vydechla jsem.

„Jsem starej, ale jsem na tom internetu!“ rychle vysvětloval, „Vím o partě chlapů, z jednoho toho webu, jak říkají, ono taky co na těch nočních dělat jiného, ti by vám udělali… Hezky! Oni se tak schází…“

Už jsem ho zas měla dost, zas to byl ten úchylný důchodce, co nade mnou slintal. Nadechla jsem se… A vydechla. Hodně mu dlužím a to, jak mě opíchal, to bylo úžasné, tak to můj starší manžel dávno vypustil. Opravdu mam být za co vděčná.

„Jozífku,“ vydechla jsem, došlo mi, že jemu rozhodně nemám proč nadávat, „ víte co? Budu nad tím přemýšlet.“

Usmála jsem se a políbila ho.

Druhý den jsem ho zahlédla v práci až na svém odchodu, jak to mělo být. Jen on na mě tentokrát mrkal jak nějaká postavička od Disnehyo. Co mu zas je?! Co to má znamenat?

Oba jsme počkali, až odešel jeho kolega a on hned spustil: „Tak jsem vám to domluvil, paní ředitelko!“ chrlil ze sebe, „oni udělají úplně, co chcete a kdy chcete! Řekl jsem jim, jaká jste číča, a jaká jste dáma na úrovni! Prej, jestli by vám nevadilo, že by jich bylo osm nebo deset, vy prej byste byla něco mimořádného a chtěl by vás každý!“

Vyděšeně jsem na něj zírala a vydechla: „Ale Jozífku, tohle…!

Jakoby mi četl myšlenky, i když jsem to nedořekla, on zavtěl hlavou a začal vysvětlovat: „Vůbec se nebojte! Oni jsou slušný, jen tohle občas tak dělají, fakt jen občas, jednou za měsíc, už jsem s nima byl, a je to dvěstě kyláků od nás, autem coby dup, ale tady se nikdo nic nedozví a parádně si to užijete, to mi věřte, jen vás teda chtějí všichni, tak by se sešli kvůli vám všichni, normálně se schází čtyři, pět, ale vás chtějí všichni, podržela byste deseti chlapům?“

Zírala jsem do toho jeho obličeje. Tvářil se asi stejně hloupě, jako já. On němě, zvědavě, napjatě a já… Nevěřícně a ohromeně. K vlastní hrůze jsem naprosto jasně pocítila, jak mě to vzrušuje a že asi chci.

„Jozífku a pojedete se mnou?“ vydychala jsem.