Probudilo mě vrznutí dveří stodoly.
Ještě nebylo úplně světlo.
Chvíli jsem jen ležela na slamníku a poslouchala ranní zvuky usedlosti.
Kokrhání kohouta.
Štěkot jednoho ze psů.
Tiché zašustění větru ve stromech.
Pak se ozval pánův hlas.
„Vstávat.“
To bylo všechno.
Věděla jsem, že druhý den začal.
Vyšla jsem ven do chladného rána.
Tráva byla mokrá rosou a studila mě do chodidel.
Nad loukami se vznášela lehká mlha.
Usedlost vypadala úplně jinak než včera odpoledne.
Klidnější.
Tišší.
Jako by ještě spala.
„Připrav snídani, zelenina je a poli, vejce v kurníku“
Nejdřív jsem zamířila do zahrady.
Nasbírala jsem rajčata, cibulku a několik paprik, okurku, cuketu, řapíkatý celer, různé saláty, na poli měl opravdu různé plodiny.
Potom ke kurníku.
Slepice už byly vzhůru a netrpělivě pobíhaly kolem dvířek.
Posbírala jsem vejce a odnesla je do domu.
V kuchyni jsem připravila snídani.
Vejce, salát, chléb, a donesla pod lípu ke stolu.
„Postarej se o zvířata, pust je na pastvu“
Do ohrady jsem vypustila ovce.
Poníka.
Nakrmila slepice.
Potom králíky.
Když bylo všechno hotové, seděl už pán u stolu.
Mlčky jedl.
Já stála opodál a čekala.
Teprve když skončil, kývl hlavou.
„Teď se najez i ty.“
Nikdy mi obyčejné vejce s chlebem a zeleninou nechutnalo tak dobře.
Po snídani jsem stála na dvoře.
Čekala.
To bylo někdy horší než samotná práce.
Nikdy jsem nevěděla, co přijde.
Pán se objevil po chvíli.
„Za stodolou je třeba zlikvidovat koprivy“
To byla jeho další slova.
Tam rostly kopřivy.
Spousta kopřiv.
Vyšší než kolena.
Místy skoro do pasu.
Podívala jsem se na něj, ale věděla jsem, že oblečení ani rukavice nedostanu.
Po první půlhodině jsem měla ruce plné štípanců.
Po hodině jsem je přestala počítat.
Pot mi stékal po čele.
Pes seděl opodál ve stínu a pozoroval mě.
Občas se zvedl.
Obešel pozemek.
A zase si lehl.
Jako můj tichý dozorce.
Když jsem konečně skončila, byla jsem unavená víc než předchozí den.
Proběhl i oběd, a pokračovala jsem v práci.
Bylo teplo, pot už jsem ani nevnímala, řekl ze mě všude.
Byla jsem špinavá, zpocená, spálená od kopřiv, unavená.
Pozdě odpoledne jsem uslyšela motor.
Na usedlost přijelo terénní auto.
Vystoupili z něj tři muži.
Podle toho, jak se zdravili s pánem, bylo jasné, že se znají dlouho.
Sedli si pod lípu.
Povídali si.
Podle jejich pohledů jsem pochopila že se debata točí kolem mě.
Nebyla jsem návštěva.
Nebyla jsem součást jejich rozhovoru.
Byla jsem součást usedlosti.
Stejně jako psi.
Stejně jako ovce.
Stejně jako zahrada, kterou jsem celý den obstarávala.
Pán mi zadal další práci.
Připravit stůl.
Nachystat večeři.
Rozdělat oheň pod grilem.
A tak jsem běhala mezi domem, zahradou a dvorem.
Kouř z grilu stoupal vzhůru mezi větve stromů.
A já se domnívala, že druhý den na samotě se blíží ke konci.
A že mě ještě čeká noc.
Roznesla jsem na stůl večeři a šla si stoupnout za pána pod lípu.
„Dej si vodu do necek a umyj se!“ zněl pokyn. Přinesla jsem vodu a začala se přede všemi mýt.
Voda byla příjemná, na požahané pokožce příjemně chladila.
Umyla jsem se od vlasů až po chodidla, která však moc dobře umýt nešla.
Prodlužovala jsem pobyt ve vodě co to šlo.
Vystoupila jsem z vody a opět si stoupla za pána.
„Máš hlad?“ ptal se pán.
„Ano pane“ odpověděla jsem.
Na stole bylo plno masa, zeleniny, grilovaný sýr, pečivo.
„Tak pojď“ řekl a vyndal z kalhot svůj penis.
Pochopila jsem.
Věděla jsem co mě čeká, pokud chci mít možnost dostat večeři.
Všichni sledovali co udělám.
