Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉
Byla jsem v temnotě, pevně uzamčená. Moje hlava, trup i končetiny byly znehybněny v chladném, neúprosném karbonovém rozhraní. Ten první krok zvenčí, který po hodinách mého čekání narušil ticho pražské uličky, byl tichý, plný váhavého, téměř posvátného napětí. Venku v chladné noci stál neznámý muž. Cítila jsem jeho zrychlený, těžký, nervózní dech, který procházel chromovaným otvorem přímo k mým obnaženým, nataženým rtům. Cítila jsem, jak se jeho prst, studený a ztuhlý od podzimního větru, nesmírně nejistě dotkl leštěného okraje mého ústního rozvěráku.
„Ty vole... ono to má fakt lidskou teplotu,“ zašeptal venku do tmy s šokovaným, ústním úžasem, když ucítil sálající teplo mého dechu. „Neříkej nic, neptej se a dělej, máme jen patnáct minut, než se to samo zavře,“ ozval se hned opodál druhý, muž. Byli dva.
A pak to začalo. Bez sebemenšího varování, bez jediného lidského slova, bez předehry nebo přípravy, mi do mých ocelí nadoraz roztažených úst vnikl první penis. Byl hrubý, ledově studený z venkovního mrazu, a ostře voněl levným parfémem. Tvrdě narazil na můj ocelový kroužek, nekompromisně vklouzl a zarazil se mi hluboko, až na doraz do krku. Musela jsem ho okamžitě, pudově začít naslepo polykat a nastartovat sací reflex, abych se neudávila, protože hlava nemohla uhnout ani o milimetr dozadu.
V tu samou vteřinu jsem ucítila brutální, teplý tlak i dole. Druhý muž přistoupil k mému prostřednímu otvoru. Bez okolků, naváděn masivním nerezovým kroužkovým lemem mého zevního portu, mi vnikl přímo do mé biologické pochvy, která byla na vnější straně trvale orámována a ozdobena třiceti cinkajícími, do kůže zarostlými kroužky.
Moje znovuzrozená kunda, vycvičená měsíci neskutečného drilu a elektrických šoků, okamžitě a bez mého vědomého přičinění opět spustila modul MrdEnd. Moje vnitřní svaly ho bleskově obemkly a sevřely silou hydraulického lisu. Moje pochva začala automaticky, rytmicky, téměř zvířecky pulzovat. Vytvořila jsem ten neuvěřitelný, vlnovitý podtlak, kterým jsem začala jeho úd drtivě sát směrem dovnitř, jako by ho můj střed chtěl pohltit celého. A zároveň jsem naplno zapojila asymetrické stahy, které v něm vyvolaly šílený, realistický pocit, že ho můj vnitřek zaživa šroubuje a mele do spirály, ačkoliv mé tělo na popruzích viselo jako mrtvé, zmražené torzo.
„Ty kráso! Ta kunda... ta kunda žije!“ zařval ten muž venku na ulici tak hlasitě, že se jeho euforický hlas rozlehl celou mou zvukotěsnou kabinou. „Ono mě to normálně polyká! To není žádná posraná guma, to je neskutečně horký maso, co mě drtí! To je jak šukat nějakýho organickýho robota z budoucnosti! Ta věc normálně saje!“ „Ukaž, uhni, kurva, chci to taky zkusit!“ křičel ten druhý, nedočkavě mi vytáhl penis z úst, až mi ocel klapla o zuby, a s hrubým mlasknutím ho naslepo na chvilku zaparkoval do mého třetího, análního kundího masturbátoru, zatímco ten první se bleskově, ještě s tvrdou erekcí přesunul k mým ústům.
Byla jsem absolutně plná. Tři otvory, dva cizí muži, zběsilá rotace tělních tekutin přímo za zdí garáže. Z úst mi crčely husté sliny smíchané s jejich potem a pachem, ale můj vnitřek pracoval na 100 %. Moje biologická svatyně je oboustranně dojíla s takovou nekompromisní, dravou a nadlidskou silou, že se oba muži během necelých deseti minut s hysterickým řevem, klepajícíma se nohama a sténáním udělali přímo do mých útrob, plníce moji pulzující pochvu, doširoka rozevřený anál i můj hrtan horkým, lepkavým spermatem.
BEEP. Platební terminál na zdi venku ostře pípl. Zaplacený čas vypršel. Servomotory, s tichým, nekompromisním zavrčením vysunuly těžké ocelové clonky z rámu a všechny tři otvory se zvenku hermeticky, s bouchnutím kovu o kov, uzavřely. Zůstala jsem opět naprosto sama v naprosté, mrazivé tmě a tichu kabiny. V uších mi dál monotónně šuměl Hlas, v puse jsem měla pachuť levného tabáku a spermatu, po bradě mi stékaly kapky, a moje biologická pochva byla po znova zalitá a plná cizího, horkého semene neznámého muže z ulice. A já se cítila... neskutečně, božsky hodnotná. Vydělala jsem svému Pánovi prvních 100 eur. Byla jsem ta nejlepší, nejvýnosnější a nejdokonalejší investice v jeho životě. Můj naprogramovaný mozek mě zalil endorfiny, až se mi z té pýchy zatočila hlava.
Během několika málo měsíců se z Tomášova zautomatizovaného Kiosku v zadní garáži stala absolutní, kultovní legenda celého pražského, ale i středoevropského podsvětí. Nikdo z těch stovek mužů, kteří v noci roztřeseně přicházeli k lesklému černému sklu v tiché uličce a pípali svými kartami, netušil, co se reálně skrývá na druhé straně zdi. Znala mě jen ocel a chlad.
Šířily se ty nejbláznivější, nejděsivější a nejfantastičtější mýty. Někdo na fórech tvrdil, že uvnitř je nainstalován obří, hyper-realistický japonský android s umělou silikonovou kůží a vnitřním vyhříváním, který Tomáš tajně dovezl z utajené laboratoře v Tokiu. Jiní přísahali na svůj život, že uvnitř visí nějaká těžce znetvořená, amputovaná prostitutka bez rukou a nohou, kterou tam zlí pasáci drží za trest a krmí ji jen trubicemi. A další zase logicky tvrdili, že je to jen neuvěřitelně propracovaný, průmyslový systém pístů, silikonových hadic, vakuových pump a umělé inteligence, protože žádná živá ženská by takovou sílu v kundě a výdrž zkrátka nikdy neměla.
Pravdu – že tam, v chladu garáže, v černém koženém, zařezávajícím se postroji visí padesátiletá, kdysi vysoce úspěšná, respektovaná a hrdá manažerka Simona s vymytým, naformátovaným mozkem a navždy srostlá s masivní ocelí na kundě a v ústech – by nikdo z nich neunesl. Byla by to pravda příliš děsivá, příliš tragicky smutná a pro běžný svět lidí příliš zvrácená.Ale pár lidí to samozřejmě vědělo. Ti ale mlčeli. Oni sami totiž byli součástí příběhu
A mně to naprosto vyhovovalo. Nebyla jsem už dávno paní ředitelka Simona. Ztratila jsem dokonce už i své jméno „Dutina“, kterým mě Tomáš oslovoval doma. Pro noční ulici jsem byla Terminál č. 1. Moje vnímání složité lidské reality se smrsklo na dva naprosto základní, dokonale algoritmicky naprogramované provozní stavy:
Standby (Zavřeno): Absolutní tma pod maskou, ticho rušené jen bzučením elektroniky, chlad garáže, mrtvolná nehybnost v těsných popruzích a nekonečné, oddané čekání na to osvobozující pípnutí. Processing (Otevřeno): Okamžitý příval ledového vzduchu z ulice na mé obnažené sliznice, drtivé, frenetické sání mé pochvy, obří tlak, poslušné polykání cizího spermatu, horko, pach cizího potu, občasná dusivá bolest a absolutní, nekonečné odevzdání mého těla do služeb stroje.
Služba se stala doslova masovou záležitostí. Zvěst o neuvěřitelné „Gejša kundě“, která vás v černé budce v Podolí vysaje do sucha bez vašeho vlastního přičinění, překročila hranice Prahy. Do naší tiché uličky začaly o víkendech jezdit celé organizované skupiny mužů i z dalekých měst – Ostravy, Plzně, Bratislavy a dokonce i zájezdy obzvlášt vyladěných fetišistů z Mnichova, Vídně či Brna. Taxikáři sem na tajňačku vozili opilé byznysmeny z barů, zvědaví vysokoškolští studenti se skládali na vstupní poplatek, aby hromadně zažili ten „kybernetický zázrak“, a drsní muži z ulice se sem chodili zkrátka jen vyprázdnit po těžkém dni na stavbě.
A ti všichni byli k mým otvorům nesmírně, až zvířecky nekompromisní. Brali mě jen jako obyčejný, zaplacený prodejní automat na ulici, jako bankomat, který nevydává peníze, ale úlevu.
Mé biologické tělo pod tou neskutečnou zátěží a permanentním stresem rychle stárlo. Každé ráno mě nesnesitelně bolela celá záda a klouby z dlouhých nočních hodin visení v popruzích, moje sliznice byly místy rozedřené, nateklé a přecitlivělé na každý dotek. Ale chirurgická ocel a průmyslový silikon v mých otvorech držely bez jediné chyby. Byly nesmrtelné. A moje mysl? Ta byla dávno radostně a šťastně mrtvá.
Mezi jednotlivými, patnáctiminutovými cykly zákazníků měl Tomáš dokonale promyšlený, automatizovaný hygienický systém. Pokud platební terminál venku pípl, že zaplacený čas vypršel a zákazníci odešli, a vnitřní senzory v mých dírách okamžitě nahlásily znečištění spermatem. Přišla chvíle pro automat, který se postaral o moji očistu před dalším kolem
Náš rodinný stroj na rozkoš byl opět dokonale připraven na další finanční vklad.
Každý večer, když ta nekonečná, mrazivá noční směna konečně nad ránem skončila, však pro mě přišel ten vůbec nejkrásnější, nejintimnější a nejněžnější moment mé existence. Tomáš mě nenechával v garáži nonstop, věděl, že tělo si musí před další šichtou odpočinout. Vždycky k ránu, když se ulice vylidnily, přišel, natrvalo vypnul celý systém Kiosku a začal mě zdlouhavě, s nečekanou, téměř otcovskou péčí odpojovat od rámu. Odemkl zámky na mých kotnících a oteklých zápěstích. Uvolnil mou hlavu z chladného ocelového rozhraní ve stěně a z mých úst s hlubokým povzdechem vyjmul tu těžkou, uslintanou misku na sliny. Moje ztuhlé, a vyčerpané tělo se v tu chvíli s hlasitým chřestěním kovu bezmocně a vděčně přesunulo rovnou do jeho silných, chránících a teplých rukou.
Zvedl mě do náruče. Moje svaly byly tak fatálně unavené, že jsem byla těžká, bezvládná a poddajná jako panenka. Pomalu, s absolutní rozvahou mě v náručí odnášel zpět do bezpečí našeho luxusního domu, dolů do technické místnosti k finálnímu ošetření u Evakuátoru a pak přímo do mé, teplé, tiché klece ve sklepním Boxu. Tam mě s opatrností položil na čistou gumovou podložku, promazal mi stárnoucí, vrzající klouby a ošetřil moji, biologickou pochvu chladivým gelem a pustil mi do sluchátek moji milovanou, tichou smyčku odměny.
V těchto prchavých chvílích, když mě nesl tou vyhřátou chodbou v náručí a já přes masku cítila bezpečný, pravidelný tlukot jeho srdce přes látku jeho košile, jsem prožívala to nejhlubší, nejsentimentálnější a nejčistší štěstí, jaké může lidská – nebo spíše odlidštěná – bytost vůbec pocítit. Byla jsem v ten okamžik dokonale, absolutně naplněná láskou. Neměla jsem žádné otravné ego, žádné úzkostné lidské starosti o budoucnost, žádnou tíživou minulost. Byla jsem jen a pouze jeho věrný, nesmírně milovaný a vysoce ziskový biologický stroj, který mu zkrátka patřil do poslední buňky a o který on s láskou pečoval. Cítila jsem se tak neskutečně bezpečně, tak chráněná a opečovávaná jeho krutou, ale nesmírně pevnou rukou.
Tento podzimní večer však byl v něčem jiný. Listopadový vítr venku divoce narážel do černých vrat garáže a v celém obrovském domě vládlo zvláštní, nepřirozeně těžké ticho. Tomáš mě jako vždy odemkl z popruhů Kiosku, nechal mé ztuhlé, zničené tělo padnout do své náruče a zvedl mě.
Bylo to ale nějaké jiné. Okamžitě jsem to poznala. Jeho stisk byl zvláštně vláčný, jeho dech byl obzvláště klidný a mělký, a jeho srdce pod košilí bilo ale silněji než jindy a rychle. Nebylo to stejné jako vždycky. Nevěděla jsem co, ale něco bylo jinak...
