Soused - soutěžní

Po oslavě tříletého výročí společného bydlení v malinké garsonce jsme se rozhodli s přítelem Matějem najít něco většího a pokusit se o miminko. Matěj tedy začal hlídat všechny možné inzertní portály. Uběhlo několik prohlídek, ale vždy měly byty nějaké negativa, přes které jsme se nedokázali přenést. Jednou to byla vyloučená lokalita, podruhé obrovský nájem, jindy zase původní stav a opadávající omítka. Jsme ale trpěliví a tak, po asi dvou měsíčním hledání se objevil krásný byteček 3+1 jen pár minut chůze od centra, přitom v klidné lokalitě s vlastním parkovištěm a nádherným výhledem na celé město. Byli jsme rozhodnutí ho vzít. Takže jsme si domluvili prohlídku a doufali, zda tam nebude nějaký háček. Provedl nás milý mladý muž, který nám vše ukázal a protože jsme v tom žádný chyták neviděli, ještě během prohlídky jsme řekli, že to bereme. Papírování proběhlo velmi rychle a necelý týden na to jsme už v ruce drželi své klíče. Pak stačilo se jen nastěhovat a začít zabydlovat.
Zdálo by se, že tak veliký byt nemůžeme věcmi z toho původního zaplnit. Opak byl pravdou a ani já, ani Matěj jsme nechápali, jak se to mohlo vejít do toho původního. Brzy jsme si život v menším nedovedli představit. Bylo nádherné teplé jaro, mnoho času jsem trávili na malinkém balkóně při popíjení kávy a různých drinků, které jsem jako vyučená barmanka zvládala levou zadní. Balkóny se ukázaly i jako výborný seznamovací prostředek. Mnoho sousedů jsme na chodbě nepotkali, ale na balkónech ano. Sice sousedy nad ani pod sebou nevidíte, vidíte ale ty na vedlejší stupačce. Na svém patře a v těch nižších zvládnete okouknout i vybavení a obdivovat, jakou zahrádku jen za pomoci květináčů jde na tak malém prostoru vysadit. Naopak pocit soukromí mohou kazit sousedé ve vyšších patrech. Ty čtyři byty ale nebudou problém, myslela jsem si tehdy. Jak se za zvědavou nepovažuji, jednou z oblíbených aktivit bylo právě pozorovat sousedy. O tři patra níže bydlel krásný vypracovaný chlap běžně se pohybující jen v trenýrkách. Musím přiznat, že jsme na balkóně trávili, oproti sousedům, asi nejvíc času. Většina tam jen věšela prádlo. Ti lidi si neuvědomují, co mají doma za poklad.
Matěj byl pracovně na měsíc vyslaný do Španělska. Večer před jeho odjezdem jsme se poprvé pokusili o miminko. Rozloučili se, slíbili jsme si, že si budeme alespoň jednou denně volat a že dám vědět, až si udělám těhotenský test. Doma byla docela nuda a proto jsem se rozhodla využít balkón k chytání bronzu. Byl na jižní straně a odpoledne se do ně výborně opíralo sluníčko. Nafoukla jsem nafukovací matraci pro hosty, na ni dala osušku a vynesla to na balkón. Zahradní židlička musela jít do obýváku, ale stejně jsem teď sama, tak to nebude problém. Teploty dosahovaly 25 stupňů a já se celé odpoledne slunila. První dva dny jsem nervózně každou chvíli kontrolovala okolní balkóny, ze kterých na mě šlo vidět, kdo mě pozoruje. Nikdy jsem nikoho nepřistihla. Proto jsem se s postupem času opalovala nahoře bez. První prsy dolů, pak jsem už ležela i na zádech. Nejspíš z lenosti jsem si přestala oblékat plavky a opalovala se normálně v kalhotkách. Když jsou suché, průsvitné nejsou a nemusím si plavky zarývat mezi půlky, aby se mi perfektně opálil zadek, když můžu mít rovnou tanga. Spotřeba opalovacího krému byla veliká. Když se mě ale kamarádka zeptala, kde jsem byla u moře, upevnilo mě to v tom, že to za to stojí.
Jedno krásné odpoledne, jen pár dnů před Matějovým příjezdem, jsem opět ležela na balkóně na zádech a poslouchala písničky. Nejspíš jsem usnula. Otevřela jsem oči a o patro víš na mě koukal mladík. Několik okamžiků jsme na sebe jen tak koukali, pak jsem si alespoň rukou zakryla prsa a sedla si. Chtěla jsem odejít. Soused mě pozdravil: „Dobrý den.“ S úsměvem jsem mu pozdrav oplatila a vyčkávala, co se bude dít. „Já jsem Tonda,“ představil se. „Johana,“ prozradila jsem své jméno. „Vy jste tady nová, že jo?“ zeptal se. „Ano, asi dva měsíce,“ přiznala jsem. Nepřestával mluvit. Proto jsem si lehla na břicho, abych si je nemusela neustále skrývat a mobilem si podepřela bradu, abych na něj stále viděla. „Ještě jsem vás tady neviděl,“ konstatoval. To ani já ne, jinak bych sem určitě nelezla, řekla jsem si pro sebe. Reagovala jsem jen dalším úsměvem a pokývnutím hlavy, že jsem ho slyšela. „Jste krásná,“ polichotil mi. „Děkuji,“ povídám celá rudá. „Mohli bychom někdy někam zajít, co vy na to?“ pozval mě na rande. „Já mám přítele,“ řekla jsem. Zatvářil se, jako by se mě chtěl zeptat „A co jako?“, místo toho ale slušně odpověděl: „Aha, tak to je škoda.“ A bylo ticho. Zpod brady jsem vzala mobil a hlavu pohodlně položila na lehátko. „Já pracuji jako hodinový manžel,“ zavolal na mě. Přemýšlela jsem, kolik lidí ví, o jakou profesi jde, zda se mě jen nesnaží i nadále balit. „Slyšela jste?“ ujišťoval se, když jsem nereagovala. „Tak to je fajn mít takového souseda,“ odvětila jsem a opět položila hlavu. Pak povídal nějaké své zážitky, jak si někteří lidé sami zapojují vodovod a elektřinu a jak je to nebezpečné. Neposlouchala jsem ho ani se na něj nedívala. Podle přísloví „Chytrému napověz, hloupého trkni.“ bych tohoto pána musela trkat od rána do večera. Když mi začal popisovat, jak se protahují trubky, zpozorněla jsem. Nedávala jsem to ale na sobě vidět. Několikrát zopakoval, že je potřeba dlouhý a pevný nástroj a že s tím má veliké zkušenosti. Nevím, zda ty dvousmyslné věty říkal schválně nebo mu to nedocházelo. Pak ztichl. Očkem jsem opatrně koukla na jeho balkón a nebyl tam. „Konečně,“ řekla jsem si pro sebe a rozhodla se ještě chvíli ležet na břiše.
Slyším zvonek u dveří bytu. „Kdo to může být?“ řeknu si, zkontroluji, kdo je na balkónech a když zjistím, že nikdo, jdu zpět do bytu. Zvonek zvoní znovu. Kukátkem se dívám, kdo z dveřmi stojí. Pan soused Tonda, hodinový manžel. Co může chtít? Hodím na sebe šaty. S řetízkem na dveřích pomalu otevřu a hlavu strčím do díry. „Já jsem vám přišel dát na sebe vizitku, kdyby jste někdy potřebovala a nebyl bych třeba doma, ať mi můžete zavolat,“ vysvětlil důvod své návštěvy. „Aha, tak to děkuji,“ řekla jsem a vizitu si vzala. „Ještě vám protéká ten záchod?“ ptá se. Já hloupě odpovím, že stále protěká. „No to protékalo už předchozím nájemníkům, on se o to majitel moc nestará. Budete mít obrovský nedoplatek za vodu, tam stačí určitě vyčistit těsnění, je od vodního kamene. Ukažte, já vám to opravím,“ vysvětlil mi asi reálný důvod návštěvy, vecpat se mi do bytu. „Ne, děkuji,“ odmítám ho. Skočí mi do řeči a konejší mě, že to bude zadarmo, jako sousedská výpomoc a tak. Nakonec svolím a pustím ho. Jde rovnou na záchod, zastaví si vodu a začne ho rozebírat. Stojím za ním a koukám. Během práce nezavře pusu a spustí historku, že viděl skoro všechny záchody v domě. Během toho několikrát přestane pracovat, otočí se na mě a vypráví mi různé rádoby humorné situace. Po několika herecky zvládnutých záchvatech smíchu mu nabídnu něco na pití. Dá si kafé. Odejdu tedy do kuchyně a připravím mu kávičku, kterou nechám v obýváku na stolku a znovu si mu jdu stoupnout za záda. Na záchodě není. Prohledávám byt a načapám ho v kuchyni, kde mi prolézá špajzku. „Hledáte něco?“ ptám se trošku rozhořčeně. „Už to mám,“ řekl a vytáhl ocet. Otevře si kredenc, vytáhne malý kastrůlek, nalije do něj trochu octu a hodí tam těsnění. „Musím ho nechat chvilku odmočit, zatím si vypiji tu kávičku,“ informuje mě o svém plánu a začne si umývat ruce. Souhlasím a přesuneme se do obývacího pokoje. Sedíme naproti sebe. Když zjistí, jak je káva horká, přestane si jí všímat a začne se vyptávat: „A s přítelem jste jak dlouho?“ „Skoro čtyři roky,“ odpovím. „Docela dlouho,“ konstatuje. „To jo,“ řeknu tiše. „A spokojená?“ ptá se. „Jo,“ odpovím pravdivě, ale i kdyby to nebyla pravda, odpověděla bych stejně. „Dnes jsem vás pozoroval na balkóně, jste moc krásná,“ pochválil mě. Do té doby jsem doufala, že hned, jak přišel na balkón, všimla jsem si ho. „Děkuji,“ odpověděla jsem s rudým výrazem ve tváři a pohledem do země. „A jaké máte kozenky, páni,“ pokračoval Tonda. Rudá jsem zůstala, očima jsem přes výstřih s určitě vyděšeným výrazem a vyvalenýma očima na něj zírala. Čekal reakci, tak jen povídám: „Dík.“ „Leháváte tam někdy i bez kalhotek?“ zeptal se a jeho návštěva mi byla čím dál tím víc nepříjemná. „To ne,“ odseknu. „To je škoda,“ řekne smutně. „To určitě,“ myslím si. „A pod těmi šaty máte jen ty tanga?“ pokračuje ve stejném duchu. „Tak vidíte, ne?“ reaguji na to, že mi celou dobu hypnotizuje výstřih a vím, že se mi bradavky rýsují. „To jo,“ řekne zaujatě a pohledem ani neuhne. Je takový jednodušší. Z otázek odpovídajících dotazům puberťáka přejde na své sexuální příhody, kde ze sebe zcela jistě dělá většího samce, než ve skutečnosti je. Pohledem hypnotizuji kávu, aby ji už vypil. Mé naznačování ale nechápe. „Ať vám to nevystydne,“ přeruším ho a podívám se na hrníček na stole. „Já to vždy piji studené jako psí čumák,“ řekl a tím mi v podstatě sdělil, že se ho jen tak nezbavím. Už jsem uvolněně seděla a čekala. Po možná téměř hodince začal pít. Vypil ho na tři hlty. Napjatě jsem čekala, že dodělá práci a půjde domů. Kde že, vzpomněl si, jak se někde u zákazníka polil kávou. Že já mu kráva neudělala raději čaj. To jsem už měla v ruce mobil a zcela ho ignorovala. Z chatu s kamarádkami mě vytrhl zopakováním otázky: „Tak chcete?“ Vyplašeně jsem se na něj dívala. Co chci? Snažila jsem si uvědomit, o čem mluvil. Neměla jsem ani tušení. Asi zase nějakou historku. Ze slušnosti jsem řekla: „Jo, chci.“ Na to si stoupnul. Výborně, jde to dodělat, pomyslela jsem si. Když si stáhnul tepláky a vyskočil na mě jeho obřezaný ztopořený penis, došlo mi, že jsem nejspíš odsouhlasila úplně něco jiného. Oči mi skákaly z jeho výbavy do jeho očí a zpět. „Líbí se vám?“ zeptal se mě. „Jo, pěkný,“ říkám rozechvělým hlasem. Opravdu byl pěkný. Nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem, co se ode mě čeká. Neschovával ho. Napadlo mě hysterčit, jenže jsem souhlasila, nebylo by to asi fér. „No,“ řekl rozpačitě. „Co no?“ ptám se vyděšeně. Doufám, že si ho schová a dodělá to, ten záchod. Vnitřně to ale nechci. Přes dva týdny neukojená, zvlhnuly mi kalhotky. „Sundáš si ty šaty?“ ptá se Tonda a začal mi tykat. Hledala jsem důvody, proč ne, přitom jsem si stoupla a šaty svlékla. Tonda přišel ke mě a sáhnul mi na prsa. „Krásné, pevné,“ chválil. Bez odpovědi jsem ho začala líbat. Posadil mě zpět do křesla a seděl mi na nohách. Mezi stehny jsem měla jeho žalud. Svlékla jsem tu tričko, rozvášnilo ho to a začal divočit. Chytila jsem mu ho do ruky a začala honit. Sesednul ze mě a rukama opřený o opěradla se mi pustil do líbání prsou. Rukou jsem si zajela pod kalhotky a začala si s ní hrát. „Pojď na balkón,“ řekl a začal vstávat. „Cože?“ ptám se roztouženě. „No pojďme si to rozdat na balkón,“ zopakoval. Šel se podívat a povídá: „Nikdo tam není, neboj.“ Odhodlaná pro každou špatnost jsem opatrně vykoukla na balkón. Opravdu pusto prázdno. V této poloze mi stáhnul kalhotky. Plácnul mě po zadku, abych šla. Velice opatrně jsem stoupla bosou nohou na rozpálenou dlažbu balkónu. Rukou jsem si zakrývala prsa a rozhlížela se i po oknech a balkónech okolních bytovek. Samozřejmě nemám šanci vidět někoho, kdo je třeba za záclonou. Tonda už stál za mnou. Měla jsem husinu. „Lehni si,“ šeptnul. Lehla jsem si na své opalovací lůžko. Nohy jsem dala směrem k nebi a zapřela je o parapet a zábradlí. Tonda si kleknul a začal mi ji lízat. Díky pražícímu sluníčku spojenému s jemným vánkem jsem si to užívala víc, než doma v ložnici. Lízal dlouze. Z počátku mi dělal zle pocit, že nohy nad hranou zábradlí jasně evokují, co se děje. S blížícím se vyvrcholením mě to přešlo a vyvrcholení jsem si užila s nohama na zemi, stehno jsem si málem popálila o vřelé kovové zábradlí. Pak se konečně rozhodl ho do mě vrazit. Pěkně pomalinku. Zaujali jsme mou oblíbenou polohu misionáře. Začal pořádně. Snad deset vteřin na to ho nechal ve mně a ztuhnul. Zvedla jsem hlavu, co se děje. Bylo po všem. Vytáhnul ho ze mě a otíral si ho o mé stehna. U toho se tvářil jako největší klátič široko daleko. Pochopila jsem jeho řeči, že k vrcholu přivedl každou. Nějak se zapomněl zmínit, že jazykem. No nic. Sedla jsem si. Vytékalo to ze mě na osušku. Povadnul mu a bylo zřejmé, že se už nepostaví. Ze sedu jsem znovu ověřovala nezvané diváky, nejspíš žádní nebyli. Zvláštní, já slyšet sténání, určitě bych se podívala. Asi mě nebylo slyšet. Tonda mezitím zmizel v bytě. Shrnula jsem pod sebe osušku a přikrčená pod zábradlím šla za ním. Tričko už měl na sobě a oblékal si tepláky. Šla jsem do ložnice, z kabelky vytáhla vlhčené ubrousky a snažila se s nimi co nejlíp poutírat. Zabalila se do županu přehozeným přes postel a šla za ním. Se záchodem už byl hotov, neprotékal. Poděkovala jsem mu. Dal mi pusu na rozloučenou a odešel. Snad ho neviděli sousedi.
Matěj se dva dny na to vrátil domů. Ještě ten den jsme se pomilovali. Tentokrát postaru v ložnici. No a po pár týdnech jsem si udělala test a byla jsem těhotná. Jaké nadšení, že to vyšlo. Narodila se nám krásná Nikolka, 3850 g, 48 cm. Když měla dva roky, chtěli jsme jí s teď už manželem Matějem udělat sourozence. Po půlročním neúspěšném snažení jsme navštívili kliniku reprodukční medicíny, kde nás vyšetřili a vyšlo najevo, že Matěj je neplodný. Konejšila jsem doktora, že to není možné, že dřív plodný byl. Vzpomněla jsem si ale na svou aférku. Po dalších vyšetřeních vyšlo najevo, že Matěj nikdy plodný nebyl a je neschopen být biologickým otcem. Zprávu jsem dostala já a Matějovi ji nikdy neukázala. Nikolky táta je tedy Tonda. Nu co, asi nejsem jediná žena, co má dítě se sousedem. Teď se chystáme s Matějem k adopci.