ZOO Chleby - soutěžní

Má nejlepší brigáda, kterou jsem kdy měl, byla v roce 2017. Tedy ona nebyla nějak úžasná, ani nějak dobře placená, přesto se stalo, že o jeden den jsme se kluci málem poprali. Za ten osudný den nebyl žádný příplatek, nebyl to ani víkend, šlo o čtvrtek, konkrétně 22. červena. Na ten den můj tehdejší zaměstnavatel, ZOO Chleby, vyhlásil takovou akci, chtěl uctít událost, která se ten den slaví. Ono se to těžko pojmenovává, slovo událost není úplně vhodné a oslava taky ne. Prostě uctít mezinárodní den, co se ten den slaví, Mezinárodní den bez kalhotek. Onou akcí bylo, že návštěvnice, které ten den projdou pokladnou naostro, přesněji bez kalhotek, protože podprsenku mít mohly, neplatily vstupné, činící u dospělého 150 Kč.
O akci jsme se dozvěděli v druhé polovině května, když se plánovaly směny. Šéfová, jindy usměvavá paní, byla tenkrát dost nervózní a vzala si stranou dvě holky, též brigádnice, že by chtěla, aby měly ten den službu. Holky s tím neměly problém do okamžiku, než se dozvěděly, že budou též kontrolorkami splnění podmínky. S větou „To úchylné.“ onu směnu odmítly. A tak jsme ji dostali dva kluci. Já a kolega Milan, oba čerstvě plnoletí, oba nadšení. Jen neexistovaly pravidla kontroly a vlastně celé to mělo trhliny. Nikde nebylo psáno ani řečeno, jak má kontrola proběhnout. Zda vydat nulovou vstupenku jen, když návštěvnice přizná, že je jen tak nebo je potřeba nějaká kontrola. Zda stačí letmý pohled pod sukni, samozřejmě zezadu nebo je potřeba důkladně ověřit, že dotyčná nemá miniaturní tanga. Jestli bude existovat i kontrola v průběhu návštěvy, zda jen nezneužila akci a kalhotky si neoblékla bezprostředně po vstupu. Jak dotyčnou poznat? Dostane třeba na ruku nějaký pásek? Otázek bylo mnoho, odpovědí moc ne.
Ve čtvrtek jsem nemohl dospat. Vzhůru jsem byl už před šestou a v práci byl mimořádně brzy. I Milan přišel dříve. Před pokladny jsme vynesli ceduli informující o akci a čekali na šéfovou. Ta nám vcelku nervózně sdělila, že nic neví, ale bez musí být jen při průchodu pokladnou a máme se při té kontrole chovat jako gentlemani. Do dnes nevím, jak gentlemansky takovou věc prověřovat.
Bylo devět hodin, otevřeli jsme brány a netrpělivě očekávali první návštěvníky. Pravda, první návštěvnice. První dorazila rodina se dvěma dětmi, ukázali Rodinný pas, na který dostali slevu a byli v areálu. Za první hodinu kolem nás prošli asi čtyři desítky návštěvníků. Někteří se uculovali, akci ale nevyužil nikdo. Krátce po desáté dorazil ke vstupu mladý pár. Zastavili se u cedule informující o akci a za neustálého šeptání koukali po mě a Milanovi. Nakonec se slečna vrátila na parkoviště, chlapík na ni čekal. Cítil jsem naději. Oba přišli k pokladně. „Dobrý den, já bych chtěla mapu ZOO, jeden dospělý a jedno to akční bez kalhotek,“ povídá stydlivě slečna. „Dobrý den, tady máte mapu. A to budu muset zkontrolovat,“ povídám a neuvěřitelně se zastydím. „Aha, a jak?“ řekne a kouknou se s přítelem na sebe. Trochu se před tím klukem bojím pokračovat, abych třeba nedostal mezi oči. „Jakkoliv,“ řeknu. Je to neuvěřitelně těžké. Za nimi už stojí další lidi. Napadne mě, že bych si ji pozval do boudičky, aby měla nějaké to soukromí. Už si ale stahuje šortky do půli zadku. Vyšpulí ho na mě. Ve předu si je přidržuje, aby neukázala víc. Vidím Milana, jak se natahuje, aby taky něco viděl. Slečna si ho všimne, tak se usmějí a celý rudý si zase sedne. „V pořádku,“ řeknu a vyjedu speciální jízdenku. Upraví se, zaplatí za pána, poděkuje a jde dál. Opocený přijímám další návštěvníky. Dva tátové se dvěma dětmi. Chlapi mi se smíchem závidí práci. Prostor pokladen se vyprázdní, Milanovi ukazuji jen palce nahoru a máme z toho srandu.
Projdou další návštěvníci, kteří akci nevyužijí ani se na ni neptají. Pak přijdou dvě mladší holky se dvěma holčičkami. Vypadá to, že jen jedna z nich je maminka, druhá bude asi kamarádka. Přijdou ke mně a jedna z nich říká: „Dobrý den, tak my to máme zadarmo,“ a kouzelně se usměje. „Dobrý den, to ale musím prověřit,“ řeknu s podobným úsměvem. Vypadá, že se stydět nebude. Zamračí se a zeptá se: „A to jako i holky?“ Kouknu na ně, jednovaječné dvojčata, asi desetileté. V hlavě mi šrotuje, že kontrolovat jen určitý věk je vlastně diskriminační. Přesto kontrolu provést musím. „Ne, děti nemusí,“ řeknu. Dámy odstoupí od pultíku a nazvednou si šaty nad pas. Prohlížím si je, jako nějaký nadržený idiot. Během těch okamžiků mi začne tvrdnout. Jedna je dohola vyholená, druhá má proužek. Nedokážu popsat, která je hezčí. Návštěvníci u mě v řadě, ale i ti u Milana, zmlknout a koukají. I jedna z holčiček si nazvedne šaty. Letmo ji zahlédnu, maminka okamžitě reaguje a vysvětluje jí, že ona ne. „Stačí?“ prolomí ticho druhá z žen. „Ano, v pořádku,“ prohlásím a vytisknu čtyři vstupenky. „Děkuji,“ řekne a převezme si lístky. „Pěknou službu,“ prohodí usmívající se maminka vedoucí holky před sebou. To bezpochyby bude, řeknu si pro sebe. Bylo evidentní, že dorazily jen díky akci nebo na ni alespoň byly připravené.
Během obsluhování dalších návštěvníků se dočkal i Milan. Zahlédl jsem, jak na něj špulí zadek nějaká mladá holka asi v našem věku. Manžel od paní, která u mě zrovna platila, se otočil. Ten to chudák schytal, že se podíval. Nedivím se mu, mít doma takovou raketu, co mu zbývá, musí se ohlížet jinde. Je to malinká ZOO, nebyly ani prázdniny, takže se velká návštěvnost neočekávala. Byl jsem rád, že se zdařilo. Většina návštěvníků už přišla, teď už budou chodit jen minimálně, blíží se poledne. Sice to není ZOO, kde strávíte celý den, v pohodě ji projdete do dvou hodin, asi existuje taková nějaká vžitá potřeba vyrážet na výlet z rána.
Byly dvě odpoledne. Čas už jsem trávil na internetu, Milanovi končila směna. Bylo trochu zklamání, že těch úlovků moc nebylo, na druhou stranu, z počátku jsem si myslel, že toho nevyužije nikdo.
Při přecházení silnice se Milan minut se čtyřmi dívkami s batohy na zádech. Zjevně šly ze školy, nejspíš středoškolačky. „Dobrý den, my by jsme chtěly jít zadarmo,“ řekla ta nejodvážnější z nich. „Dobrý den, a kalhotky máte?“ ptám se. „Nemáme,“ shodnou se a všechny kroutí hlavami. „Já to ale musím zkontrolovat,“ povídám. Holky tím překvapím. „A jak?“ zazní zděšeně od jedné z nich. „Třeba si nazvednete sukni. Jen slečna v legínách si je bude muset potáhnout dolů,“ řeknu. Začnou se radit. Je na nich vidět, že lhaly a už za hrdinství považovaly něco takového vůbec říct nahlas. „Aha, tak to děkujeme,“ řekly a odešly. „Na shledanou,“ zavolal jsem za nimi a kroutil hlavou. Za deset minut později se tři z nich vrátily. „Tak tedy souhlasíme,“ řekla ta v legínách už bez pozdravení. Vyklonil jsem se z okýnka. Holky si nazvedly sukně. Skutečně to vypadalo, že nekecají. Ono ukázat spodní polovinu zadku, drobné zaříznuté tanga nepoznáte. Podobně jako potáhnutí legín dolů. Jak uvidíte, že si nestáhla i kalhotky? Ale příkaz zněl jasně, moc u toho nebuzerovat. Holky dostaly vstupenky a nevšímal jsem si jich. Slyšel jsem neustálé štěbetání. Vyklonil jsem se z pokladny. Seděly na první lavičce a jedna z nich si natahovala černé kalhotky. Střetly jsme se pohledy. Holky se hlasitě smály, já se jen pousmál. Odešly do zahrady a už jsem je neviděl.
Za nedlouho pokladna zavřela a já šel domů. O akci se dost zajímali novináři, tenkrát jsme dostali zakázané říct, jak kontroly probíhaly. Byl z toho spíš skandál, než nějaký marketingově úspěšný záměr, asi proto se to v příštích letech neopakovalo. Přesto si myslím, že lepší brigádu měl málokdo z vás. Bylo to vzrušující. Pokud to někdo chcete zopakovat, hlásím se jako zkušený kontrolór.