Tři desítky chlapů mě postříkaly

Blížil se prodloužený víkend a já se těšila asi jako každý. Měla jsem ho strávit na Slovensku u rozvedeného otce, což byla ta méně povzbudivá zpráva. Proti tátovi nic nemám, s jeho novou rodinou taky docela vycházím, ale doma se prostě cítím u mamky ve Vsetíně, kde mám většinu rodiny a hlavně kamarády. Jak by se psalo v turistických průvodcích, šlo o malou malebnou vísku nedaleko Liptovského Mikuláše. Mezi námi děvčaty, šlo o nehoráznou díru s asi dvěma stovkami obyvatel, kde obchod má otevřeno jen dvě hodiny denně a co si neobjednáte předchozí den, to nemáte. Autobusy tam jezdí natolik sporadicky, že rychleji jste ve vedlejší vesnici pěšky a silnice připomínala prašnou cestu z dob krále Ludvíka I. Dokonce i ty stopy po vozech jste na ní mohli vidět, ne však stovky let staré, ale třeba jen pár hodin, protože potkat na cestě vůz tažený koňmi je každodenní chléb. A do této civilizace jsem středečního dne přijela, spíš mě táta přivezl. Abych však byla férová, krajina je tam líbezná, ticho, svěží vzduch, lesy, zvířata a zima, což úplně jako čerstvě plnoletá holka nevyhledáváte. V létě, když jsem tam byla několikrát na prázdninách, jsem se normálně na zahradě opalovala, ale vlézt třeba do vody bylo pro otrlejší, chcete-li místní, já se odvážila jen párkrát.
Za těch pár návštěv u mé babičky, se kterou se moc nevídám a nyní i návštěv táty jsem si i zde našla kamarády. Těch pár místních kluků mě brali spíš jako exotiku. Je to něco jako když přiletíte do Egypta a koukáte černochům na zadky, protože je to něco jiného, něco jak říkám exotického. Abych to shrnula, v podstatě se všemi tak do 30 let jsem si tykala, mě tykali všichni, protože všichni věděli, ke komu patřím a čí jsem. Turista sem nezavítá, co by tady taky dělal a tak zde bezvadně funguje šeptanda. Jít s klukem do lesa, ke stohu nebo jen společně sednout na autobus, jsou zde spolehlivé zdroje mnohokrát dokonalejší než FBI, které pozorují každý můj, tedy nejen můj krok.
Dny utíkaly jako voda, jak už to tak u volných dnů bývá, a bylo tu pondělí, tedy jen oficiálně, já bych to nazvala noc z neděle na pondělí, protože když se nejde do školy, cokoliv před osmou ranní považuji za noc. A tak si pokojně spinkám ve své provizorní postýlce, poslední noc, večer se vracím domů. Až v druhé polovině noci pořádně zaberu.
Tady ve středu Slovenska se kromě jiného dodržují i všechny tradice a obyčeje. Ne že bych mnoho tradic, ať již tradičních nebo mnou smyšlených nedodržovala, ale některé jsou prostě divné. Obvykle se k těm zvykům, které mi nejdou pod kůži, stavím tak nějak pasivně a tiše je přetrpím. Tiše obvykle, občas nějakou tu poznámku na jejich úkor z úst vypustím, ale tak nějak má člověk pochopení, je to jen párkrát do roka a všechno zlé je k něčemu dobré, alespoň se člověk dobře nají a i když si po dalších několik měsíců vyčítá, faktem je, že v tu chvíli mu bývá docela fajn.
Zachumlaná pod peřinou si tak pěkně chrupkám a nic netuším. Nejsem si jistá, jestli mě probudil hluk nebo až doteky, v každém případě otevřu oči a šok. Kolem mě je několik mužů v padnoucích černých oblecích a kloboucích. V ten moment mi hlavou proběhne jediné, funebráci. Drží mě za nohy i ruce a někam nesou. V tu chvíli jsme přesvědčená, že je po mě. Musím být na svém vlastním pohřbu, jinak si to vysvětlit nedokážu. Všude kolem hrozný rachot, instinktivně zaječím. Vynáší mě z domu. Tep mám jako při infarktu a pomalu ale jistě začínám muže v černém rozpoznávat. Denní světlo mě praští do očí, chlad venkovního horského vzduchu do zbytku těla. Vidím bílou tmu. Neustále s sebou trhám, ale není mi to moc platné. Muži mě postaví na zem. Na bosích nohách cítím chladnou zem. Před sebou vidím červenou barvu, červená auta. Na zlomek vteřiny mě napadne, že hoří a hasiči mě vytáhli z hořícího domu, zachránili mi život. Oči se přizpůsobí světlu a mě to docvakne. Víska nemá ani pořádný kulturní sál, jen klubovnu, klubovnu místního sboru dobrovolných hasičů, kteří stojí přede mnou. Definitivně mě probudí ledová voda, která mi pomůže vzpomenou si na pár faktů a konečně se zorientovat. Za ruce mě drží dva týpci, každý za jednu ruku a celé to vypadá, že mě chtějí roztrhnout vejpůl. Naproti mně dvě desítky hasičů. Je Velikonoční pondělí a na Slovensku je tradice polévání vodou, čehož se právě účastním. Vymanit se těm dvěma nejde a já schytávám várku druhým kbelíkem. Jde o ledovou studniční vodu, která by probudila i mrtvého. Hasiči mezitím natlakovali hadici a začali mě kropit jako nějakou květinu. O pár chvil později na mě nebyla nit suchá, celá promrzlá jsem se třásla zimou a že mě někdo plácá přes zadek nějakým spleteným klackem nebo mi na hlavu stříkají nejlevnější voňavku široko daleko byla už jen třešinka na dortu, která mě nijak netrápila. Bílá košilka krásně přilehla na tělo a nezakrývala vlastně vůbec nic. I to jejich koledování de facto dělali na holou kůži. Nevěřím, že mokrá bavlna má jakoukoliv tlumivou funkci, spíše naopak. Hochům jsem poděkovala a trasou, kterou věrně kopíroval potůček z mé košilky, jsem se s nimi rozloučila. Doma jsem vyždímala vypraný noční úbor a dala si horkou sprchu, fénem vysušila vlasy a oblékla si denní domácí úbor. Pak už jsem se posadila ke stolu a se zbytkem domácnosti začala snídat.
Narůstající hluk z ulice dával tušit, že ani snídaně neproběhne pokojně. Zaslechla jsem zařehtání koní, před domem zastavil vůz plný jinochů, kteří bravurně seskočili z korby a vydali se k nejbližší studni. I tyto kluky jsem znala, jen ne jmény, spíše od vidění. Zpívali a popíjeli snad slivovičku. „To jsou kluci z vedlejší vesnice,“ pronesla po zhodnocení situace macecha. Špatné zprávy se evidentně šíří a onen exotický objev chtěli všichni pocákat. Táta jim ochotně otevřel a macecha utekla. Do domu vběhli další hoši, chytili mě i s židlí a vekou v ruce a vynesli mě před dům. To už jsem se smála, protože jsem tak nějak věděla, co mě čeká. Židli položili na stále ještě mokré místo po předchozí hasičské hlídce a čekala jsem ledovou sprchu. Docela šetrně mi na hlavu vylili dva kbelíky. Opět na mě nezůstává nit suchá. Vstanu a dostávám již známé, avšak v podání místních jen decentní rány na zadnici. „Na holou,“ ozve se někde za mými zády a chytí mi a stáhne již tak sotva držící tepláky. Táta stojící ve dveřích a vše natáčející na mobil se mě zastane a kluky okřikne: „To už by ale stačilo.“ Zakryji si holý zadek, který dostal jen pár ran, beru židli a s podobným scénářem, jako předtím, odcházím do domu. Ždímám nacucané tepláky a tričko a vlastně i ponožky, kalhotky a sportovní podprsenku. Nikdo mi není schopen přesně říct, zda přijdou další nebo nikoliv a já mám poslední kousek oblečení, který si ušetřím na cestu domů. Už jsem bez čistého spodního prádla. Dostávám tedy od macechy župan s příslibem, že se později koukne i po nějakých jejich legínách a tričku. Táta vyrazí se zbylými muži na obchůzku a já zůstanu s jeho novou manželkou sama. Moc si sebe navzájem nevšímáme. Dosnídám, navštíví nás ještě pár místních, kteří si už na nás neberou vodu a kterým se vyhýbám a skrývám se před nimi, protože ukazovat se návštěvě v županu je zvláštní. Nevlastní máma se rozhodne navštívit sousedku přes jedno. Doma je až trapné ticho a patrně jí to není příjemné. Zamknu se v domě a v klidu si tam hovím.
Zvonek se rozdrnčí a jsou opět slyšet mladé hlasy. Kluci mě vyvolávají. Jsou jen dva a myslím, že tu už byli s první skupinkou. Opatrně odsunu záclonu a nakouknu. Opět mají přichystanou vodu. Zahlédnou mě a rychle se schován. Vidím, že obíhají dům. Vzápětí na mě volají ze zahrady, ať vyjdu. Křičím na ně skrz zavřené okno, že vodu už nechci, že mám všechno mokré. „To je tradice, to se musí,“ oponovali hoši. Dveře do zahrady nebyly zamknuté. Jeden v nich, Jožin, vběhnul do domu a v první místnosti mě našel klečící u okna v kuchyni. Začala jsem utíkat přes obývák na chodbu, Jožin byl za mnou. Z chodby jsem si to namířila na zahradu. Než jsem se dostala ke dveřím, chytil mě za župan a chtěl mě zastavit. Zatáhnul, uzel povolil, ruce se mi dostaly za tělo a hedvábný župan ze mě sklouznul jako dítě kopec na saních. Jožina to zbrzdilo a já nahá pokračovala za světlem ven před dům. Dveřmi jsem vyloženě proskočila a proud vody mě minul. Stála jsem na zahradě, naproti mně dva kluci. „No tak pojďte,“ provokovala jsem je a smála se. Jožin vzal svůj kbelík s vodou a vyčkával, Maroš mě chtěl proti němu nahnat, ale první zavřel dveře. Oba byli trochu zaskočení mým outfitem. Maroš se rozběhnul proti mně. Začala jsem utíkat přímo proti Jožinovi, který byl na mě už nachystaný. Jen tak tak jsem proklouzla mrštně jako had mezi oběma a jen se štěstím nepolil Jožin Maroše. Přiběhla jsem ke dveřím, chytla za kliku a než jsem stačila otevřít dveře, objal mě Maroš kolem pasu, nazvednul a nesl zpět na střed zahrady. Všichni jsme se tomu smáli. Položil mě na zem, ale stihla jsem vstát dřív, než mě Jožin polil. Takto jsme nějakou dobu spolu soupeřili. Maroš mě nakonec dostal na lopatky a Jožin mě polil nadvakrát, poprvé hlavu a záda a podruhé nohy a rozkrok. Voda byla tak studená, že být kluk, byla by ze mě holka. Jak jsem tak ležela na břiše, chlapci mě ještě vyšlahali na holý zadek těmi jejich proutky. Všichni jsme se smáli tak, že jsem nedokázala ani vstát. Otočila jsem se na záda, pokrčila kolena a smála se na celé kolo. Natahovala jsem ruku, aby mi Jožin, co by nejblíže ke mně, pomohl vstát. Ignorovaně kolem mě šel a ruku mi nepodal. Natáhla jsem se až moc prudce a chytla ho za nohavici. Gatě jsem mu kousek stáhla, poklesly mu i trenýrky a z kalhot vyskočil jeho ztopořený úd. Sama jsem si sedla. Jožin ho neschoval a chechtal se tomu s námi. „Vyfoukneš mi vajíčka?“ ptal se Jožinek. „Cože?“ zeptala jsem se v záchvatu smíchu. „Chci vyfouknout. Můžu ho do tebe fouknout?“ zlobil mě. „A jak se vyfukuje?“ zeptala jsem se hloupě. „No přes ventilek, ne?“ řekl a cvrnknul si přes něj. Vzala jsem jej do ruky a začala mačkat. „Je to nějaké rozbité. Lehátko jsem vyfukovala tak, že jsem ventilek zmáčkla a ono to zasyčelo,“ dělala jsem si srandu. „To chce ten správný protikus, ty hloupá…“ řekl Jožin a vrazil mi ho k bradě. Vzala jsem ho do pusy a jazykem laškovala s tím jeho ventilkem. Líbilo se mu to. Chytla jsem ho za ty jeho vejce a vjela si s ním až do krku. Prohlížela jsem si jeho oslintanou chloubu, zatímco si Maroš sundával kalhoty a taky se chtěl pochlubit. V každé ruce jsem měla jeden, připadala jsem si jako dojička krav. Honila jsem jim je a postupně nebo i současně kouřila. Jožka si lehnul do trávy na záda a zřejmě myslel, že nasednu. Klekla jsem si a jeho kládu navlhčenou mokrou trávu začala olizovat. Maroš si kleknul na jedno koleno za mě a rukou mi hrábnul na pipku. Palec vrazil do análku a hrál si s ním. Pak si na něj flusnul a šoupnul ho do mě. Po prvním přiražení jsem nebyla schopná dále kouřit. Bylo to tak intenzivní, prožívala jsem to celým svým tělem a byla jsem mu plně oddaná. Jožinovi jsem ho čím dál pomaleji honila, až jsem ho pouze držela v ruce. Bylo těžší a těžší udržet rovnováhu a tak jsem musela na obě ruce. Proto vstal a začal se přetlačovat s Marošem. Přesunula jsem se na bok a dala nohu skoro do pravého úhlu se zemí. Každý si našel svou dírečku, svůj protikus svému ventilku a začali se hošani vypouštět. Poprvé jsem v sobě tam dole měla dva. Cítila jsem je i mezi sebou, jak se třou okolo hráze. Vzrušením jsem trhala trávu z hlíny a sténala minimálně na celou zahradu. Vlnila jsem se jako had a během jednoho takového prohnutí jen pár vteřin před vyvrcholením jsem zahlédla v okně kuchyně macechu. Zírala na mě a v ruce držela hrnek nejspíš od kávy. Ukázala mi palec nahoru a z okna se ztratila. Kluci ji nezaregistrovali a já je na ni neupozorňovala. Ten den jsem ke squirtu měla nejblíže v životě, ještě nikdy jsem to ve třech nedělala. Jožin mi vystříkal krátce po mém prožitku prdelku. Maroše jsem jen tak pohonila, abych ho do sebe znovu dala, jenže mě nečekaně postříkal chvíli po mém doteku. Semeno jsem utřela do vlhké trávy a kluci se vzdálili bez výslužky stejnou cestou, jakou přišli.
Bylo mi stydno vrátit se do domu, když mě viděla, ale nic moc mi nezbývalo. Zůstávat nahatá na zahradě se jen velmi špatně vysvětluje a nechtěla jsem, aby mě viděl táta. Potkala jsem ji hned na chodbě, jen s úsměvem na rtu mě přešla. Po další sprše a oblečení županu na mě čekalo už to slíbené oblečení. Nijak to nekomentovala a já jí za to jsem vděčná. Tenkrát jsem pochopila, že asi není tak strašná, jak jsem si myslela a že ta díra není až taková díra, jak se na první pohled zdálo.