Já u vody

Inu, stalo se to v srpnu a stalo se to takto... Horký letní den jsem se rozhodla využít k návštěvě mého oblíbeného písníku. Je to pro mě magické místo. Kdysi jsem se zde coby malá holka učila plavat. Později, když už jsem byla trošku větší holka jsem si při plavání začala uvědomovat, že vlnky jemně narážející do mého těla mi způsobují příjemné šimrání v podbřišku. Dodnes ráda jen tak chvíli stojím ve vodě, kdy mi hladina škádlivě hladí mou kundu skrytou v dolním dílu plavek.

Návštěvu písníku jsem využila k nafocení nové galerky. Byla to ale fuška. Vyhrnout si horní díl plavek nad kozy a lem dolního dílu shrnout na stranu - ne, to fakt není fuška. Složité spíš bylo zajistit si soukromí, neboť lidí bylo ten den u vody fakt hodně. Nakonec jsem si vybrala místo, kde záda a jednu boční stranu jsem měla celkem bezpečně chráněné před nemilým vyrušením. Přede mnou se rozprostírala široká vodní plocha, takže vidět by mě mohl z druhého břehu snad jen někdo s velice silným dalekohledem. Riziko přistižení při nemravné činnosti mi hrozilo snad jen z levé strany. Odtud by mě někdo mohl vidět z hlavní cesty.

Poté, co jsem si připravila mobil k akci, jsem si sedla do písku, rozevřela stehna a odhalila všechny své vnady. Prostě klasická vypíčená póza. Během focení jsem nervózně koukala na horní cestu, zda tam náhodou někdo nejde. A ono jo! Dva rybáři jdoucí posilnit se do kiosku pivem byli naštěstí dost hluční a já se stihla rychle zahalit. Uff, to bylo o kozy! Když odešli, chtěla jsem pokračovat ve focení, ale hluk přijíždějícího auto mě odradil. Auto zastavilo a vystoupila z něj celá rodinka, která si místo ke koupání vybrala kousek ode mě. Tak už holt nic dalšího nevyfotím. Škoda. Ještě jsem se šla krátce vykoupat a pak jsem to radši zabalila. Doufám však, že to, co jsem stihla vyfotit vás potěší. Hezký den všem!