Muži. Silní ... a křehcí.

Ženy jsou označovány za "slabší pohlaví". A proč? Protože jsou obvykle fyzicky méně výkonné. Protože dávají najevo emoce, a tak to vypadá, že je všechno semele. Protože když je toho na ně moc, tak se viditelně hroutí a pláčou. Když je něco štve, tak o tom melou pořád dokola.

(V tomto textu nejde o popis jediné správné pravdy. Je to moje snaha porozumět světu vztahů a pojmenovat svou zkušenost pomocí zjednodušených stereotypních obrazů.)

Muži fungují trochu jinak. Jasně, hodně z toho se dá svést na kulturní očekávání, viz to klišé "chlapi nepláčou", které už je dávno v moderní společnosti překonané. Ale já myslím, že to není jen kulturní očekávání a atmosféra. Myslím, že je to něco hlubšího, co kultura může buď posilovat (tradiční společnosti) nebo potlačovat (moderní společnosti), ale pořád to tam je.

Myslím, že pro muže je přirozené nastavení, že se postarají o rodinu, že jsou ti, kdo problémy řeší, že se nehroutí, že všechno zvládnou. Přirozené v tom smyslu, že pokud se to daří, muž cítí uspokojení a identifikuje sám se sebou.

Ačkoliv ženy toto všechno zvládnou taky, tak nemyslím, že si na tom budují svou ženskou identitu. Žena si svou identitu buduje na tom, že má dobré vztahy, že se líbí, že je pochopená, že smí být sama sebou, že je dobrou matkou. Že je kolem ní harmonie, vztahová i estetická. (Ano, je to důležité i pro muže, ale pochybuju, že by to bylo to první, co většinu mužů napadne.)

A jak stereotypní žena a stereotypní muž snáší rozpad manželství?

Žena – je nešťastná, nepochopená, naštvaná, zrazená, odmítnutá, ignorovaná. Ani jedna z těchto ran neútočí na samotnou ženskou podstatu. Pochopí ji kamarádky, přijde zájem od jiného muže. Nehledě na to, že ženský mozek je biologicky lépe vybaven pro kontakt se svými emocemi – lépe jim rozumí než muž, dokáže je lépe slovně vyjádřit. A pojmenovat emoce, to je první krok k hojení ran. A taky je to cesta k podpoře od okolí, všichni ji politují, pomůžou, podrží, soucítí ... i to je obrovská úleva, která napomáhá ozdravnému procesu. Jistě, není to záruka uzdravení. Až příliš mnoho žen se rádo rochní ve své roli trpitelky. Ale to je jiné téma.

Muž – primární pocit, že selhal. Selhal jako muž. Nevybudoval pevnou rodinu. Nevyřešil problém. Nepovedlo se mu to. To je přímý útok na jeho mužskou identitu. Už to je samo o sobě dost destruktivní. Proto muži nechtějí vidět rozpad vztahu, až do samého konce. Pomoc odmítají (protože problém není a hlavně ho zvládnou sami). A když už se pak všechno sesype, je to ještě horší. Muž ani neumí pojmenovat, co se pokazilo. Má problém už s tím prvním krokem k zahojení – nedokáže tak dobře porozumět svým emocím. Ne že by zrovna muž toužil po coming outu typu "já jsem selhal jako muž, co jen mám dělat!" A kulturní atmosféra ho v tom ani moc nepodporuje, kamarádi muži ocení spíš "chlapácké" zlehčení ve smyslu nojo ženský, kdo jim má rozumět, ser na ni.

A tak máme po tragédii rozpadu vztahu dvě bytosti, které prožívají intenzivní trauma ze ztráty jistot.

Na jedné straně žena, trpící, ale méně ohrožená na své ženské identitě, vybavená lepšími mechanismy k překonání zranění a také k získání sociální podpory od okolí. Jakkoliv to bolí, po čase je to spíše ona, kdo je schopný posunout se dál, začít nový život.

Na straně druhé muž. Muž netrpí o nic méně. Ale byl navíc připraven o svou niternou identitu. Jeho mozek není optimalizovaný na to, aby trauma pojmenoval a nějak zpracoval. A ještě bývá často za toho hajzla. Není divu, když nahlas netrpí, tak přece musí být "ten zlý", no ne?

Proto jsou muži po rozvodu zasaženi na mnohem hlubší úrovni. O to hlubší, o kolik více se snaží vypadat nad věcí. Ale zranění uvnitř vytvoří trhlinu, která časem spíše roste, než aby se zacelila. Muži mají větší problém jít naplno do nového vztahu, bez stínu minulosti, bez toho ochromujícího strachu, že zase selžou. A kvůli tomuto strachu neúmyslně ubližují potenciální nové partnerce nebo se schovávají za fráze jako kamarádka s výhodami, nezávazné setkávání, hlavně žádný vztah.

Ano, muži se zdají být tvrdší, silnější, odolnější, víc nad věcí.

A za to je my ženy obdivujeme.

Už nevidíme, jak snadno je tyto obdivované vlastnosti můžou zničit...