Muži. Silní ... a křehcí

Psáno z pohledu muže

Tento blogspot jsem napsal v reakci na blog post -Ellienne-, a protože mě k tomu vyzvala. Snad mi to pomůže formulovat, co se mi už dlouho honí hlavou.

Je to trefné. A je to tak. Asi nemám nic, co bych v něm rozporoval. Poslední týdny ne-li měsíce nad tímto tématem přemýšlím hodně. Bolí mě rozchod. A protože chlapi nepláčou, nebo aspoň ne, když jsou vidět, tak já pláču. Uvnitř pořád, navenek už ne tak často. A protože jsem si po letech dovolil být zranitelný, protože jsem ji ukázal, že jsem zranitelný, hodně přemýšlím sobě jako muži, o tom co je to být mužem, když zrovna neodpovídám společenské představě, objednávce.

Podle společnosti jsme ti silní, co řeší problémy, drží slovo, je na ně spoleh, založí rodinu, rodinu uživí, rodinu udrží. Neprojevujeme city, nejsme skrz city zranitelní. Neříkáme co cítíme. Vyplsa bych toho, co jsem četl, slyšel, odvodil dost. Za sebe odpovím, že nevím, co to je být muž a už vůbec ne správný muž. Nikdo mě to nikdy neučil. Jako se spoustou jiných věcí, se čekalo, že to jaksi odpozuruji z okolí a ještě z té správné části okolí.

Nikdo mě to nikdy neučil. Už vůbec ne můj táta. Ten většinou mlčel, nebo mě učil "zatnout zuby". Co jsem tak slyšel, většina mých kamarádů to měla stejně. Naše mámy už vůbec ne. Ty nás milovaly, a s bídou nás naučili porozumět ženskému světu, ale už vůbec ne tomu našemu, vnitřnímu, mužskému. Ten se můžeme naučit jen od sebe, ale cíleně. Bohužel jsme vyrostli v informačním vakuu, zaplněném mainstream bondovek, akčňáků s Brucem Willisem, Deloinem, Belmondem. Dosaďte si váš, vaše vzory.

Obecně nám mainstream předhodil ve filmech, na sítích, v byznysu prototyp úspěšnosti, síly, odolnosti. Všude jsou jen "úspěšní machři". Lidé, kteří neselhávají, kteří mají vše pod kontrolou, kteří i tu největší krizi vyřeší. Ve filmi pak odjedou do západu slunce.A ti, co selhali? Ti v tom příběhu nehrají hrdiny. Jsou to odstrašující příklady, trosky, o kterých se nemluví, pokud se jim zrovna nechceme vysmát. A ti co selhali? Kdo jsou to ti v našem okolí. Je to Franta z financí? Je to 'údržbář, co do naší fancy firmy jezdí montovat, protože hodinovka každého z nás je astronomická anebo, je to výmluva, protože to neumíme?

Já sám jsem v očích společnost ten "úspěšný". Na bucket listu už mi toho moc nezbývá, a to jsem sotva za statistickou polovinou života. dosáhl jsem met, které se od chlapa očekávají. Ale jak víme, to co je vidět je špička ledovce, zbytek je 90%, které nejsou vidět.

U mně jsou to chyby, kterých jsem se dopustil, a dodnes se za ně stydím. Teda nestydím se za ty chyby, ale stydím se o nich mluvit, aby mě společnost neobvinila, aby si nikdo nerýpnul. Zejména ne ti, co mě neznají. Pod hladinou jsou věci, o kterých nemluvím ani s těmi nejbližšími. I terapeutce jsem je začal odhalovat až teď a pořád postupně. Bojím se bodnutí i od ní. Teda bojím se jejího opovržení a opuštění. Zbytečně, ale stejně. Prostě jsem to zasypal hluboko v sobě, zalil tlustou vrstvou betonu a nechal to tam naději, že to tam všechno umře a beton nikdy nepraskne.

A aby ten beton nepraskl, vyrobil jsem si brnění.

Je tak silné, že lidé, kteří mě potkají poprvé, mi říkají, že působím neproniknutelně. Chladně. Jako bych měl kolem sebe neviditelnou bariéru, neviditelné brnění. A mají pravdu. To brnění je ochrana. Obranný mechanismus. Dokud ho mám na sobě, nikdo se nedostane k těm ranám pod betonem. Nikdo mě nemůže skutečně ohrozit. Nikoho tam nepouštím, a když udělám výjimku, dostanu bodanec mezi žebra.

<del>Jenže pak přijde ten moment. Ta chvíle slabosti nebo snad naděje, kdy se objeví žena, které chci věřit. Na vteřinu povolím sváry, sundám helmu, chci se nadechnout. A přesně v ten moment přijde rána. Bodne mě přesně tam, kde to není chráněné, a ještě tím nožem v ráně otočí. Možná to ani neudělá schválně, ale udělá to.

Výsledek je ale stejný. Zraněný muž se nezhroutí jako žena, aby se vyplakal a šel dál. On ten nůž vytáhne, ránu znovu zabetonuje a na brnění přidá další vrstvu oceli.</del>

Jsme generace mužů, kteří jsou zvenku jako skála, ale uvnitř jsou plní toxického odpadu, spíš jakési vaty nebo jiné hmoty, která vznikla z vlastních selhání, se kterými si neumíme poradit. Protože nás nikdo nenaučil, jak být ne slabý, ale jak být citlivý. Jak ukázat, že i s oním zařídím, dokážu, zvládnu, umíme být citliví a jsme zranitelní, aniž bychom přestali být muži.

Hodně mých kolegů je na antidepresivech, na alkoholu, určitá skupina je na obojím střídavě, jiná zároveň.

Zbytek si nechám na jiný blogpost ... možná.